Dost zajímavá informace o historii naších měst. Konečně jsem jej našel a tak se s vámi podělím

Vrcholná německá kolonizace – způsob zakládání vsí

Prvním předpokladem lokace (založení, vysazení) nové osady bylo rozhodnutí feudála pána půdy (krále, šlechtice, preláta, kláštera) o otevření určité krajiny kolonizaci.

Bližší výběr vhodného místa už náležel spíše lokátorovi, člověku, který lokaci organizoval. Ten musel mít přehled o možnostech, které konkrétní krajina nabízela a současně o tom, kde najít vhodný počet schopných lidí odhodlaných k přesídlení do nových domovů, nabízejících lepší budoucnost.

Lokátoři se často v nové vesnici sami usadili, ale nebyli to obvykle prostí sedláci, ale měšťané, majetnější řemeslníci, rychtáři z původních sídel kolonistů, snad i nižší klerici a rodinní příslušníci takových vrstev. Stali se vlastně v tom oboru profesionály, museli mít určité vzdělání i zkušenosti a někteří byli pro své schopnosti zvlášť vyhledávání. Jindy zase spolupracovali s určitou vrchností stabilně i delší čas.

O lokaci nové osady se uzavírala mezi pánem a lokátorem písemná smlouva. Pro lokátora znamenala závazek zařídit vyměření, rozdělení a vymýcení určité půdy a její osazení přivedenými osadníky. S nimi to asi neměl předem sjednáno, ale musel vědět, kde provést jejich nábor. Pán se pak zavazoval osadníkům ponechat jejich novou půdu v emfyteutickém (zákupním a dědičném) pachtu při zaplacení vstupního poplatku (zákupu zvaném Anleit) a zaplacení ročního úroku. Ten byl proti dosavadním obyčejům již peněžitý. Úrok obvykle nemuseli platit hned od počátku. Pán měl ovšem osadníky chránit a nezhoršovat na příště ničím jejich postavení. Dědičnost emfyteutického práva kolonistů byla pro rozvoj středověké společnosti důležitou novinkou.

Lokátor měl vyhrazen slušný užitek: Připadl mu největší, obvykle zdvojený statek, spojený s funkcí rychtáře. Ta nesla s sebou další práva, jako různé živnosti, podíly na příjmech vrchnosti z poplatků a pokut od poddaných, osvobození od všech dávek a břemen apod. Někteří své rychty a statky nespravovali přímo nebo je propachtovali. Také bylo častým jevem, že vesnice dostala po lokátorovi své jméno (Varnsdorf, Mikulášovice, Ottendorf, Wolmsdorf, Hanšpach, …).

U jednání kolonistů s lokátorem (asi jen ústní) jim stanovilo konkrétní podmínky usídlení: Vyměřený pozemek, roční dávky, eventuelní osvobození od některých břemen, či zvláštní povinnosti navíc, během času taky roboty. Osadníci měli být lidé ctní, přičinliví a do jisté míry zámožní, aby mohli zaplatiti a nad to i vystrojiti nové hospodářství. Kromě Anleitu to ovšem neznamenalo žádné velké investice, zato hodně dřiny. Kromě kovařiny, doveli si většinu inventáře vyrobiti sami nebo mezi sebou směniti. Lokace ale ovšem nutně předpokládala vyměření příštích usedlostí. Zejména u lesních lánových vsí s velkým počtem

statků a s rozlehlou plužinou bylo nezbytné, aby tuto práci vykonal agrimensor (měřič).

Metody vyměřování půdy byly již ve 13. století daleko vyspělejší, než si mnozí z nás dovedou představit. Po povšechném průzkumu určeného terénu následovalo vytyčení osy příštího sídla, zvané latinsky cardo. Na této ose byly vytyčeny šířky jednotlivých dílců. Uprostřed, někdy i na koncích osy byla vytyčena kolmice (decumanus) a na ní naměřeny délky dílců od osy až tam, kde statky končily. V pahorkatém terénu byl decumanus od pravého úhlu vychýlen, aby pozemky nebyly příliš svažité. V členité poloze cardo i decumanus nejsou přímkami, nýbrž kopírují konfiguraci terénu.

Lány takto vyměřené měli při různých založeních 18 – 26 ha, ale i více, podle toho jaké míry (odkud převzaté) byly použity. Tak např. tzv. franský lán byl podstatně menší než královský (také 49 ha).