Jak jsme si onehdy skoro zahledali s Milanem

• Příspěvek je zveřejněn jako soutěžní příspěvek v kategorii Zážitek z hledání

S kamarády jsme si domluvili víkendové hledání na pro nás neznámé lokalitě. Po emailu jsme si přeposlali místo s GPS, kam ne poprvé, ale už zaručeně – dle navigátora Josky, vlítneme za zaručeným zajímavým pokladem. Mezi starými zkušenými bardy měl přibýt i nováček, říkejme mu třeba Milan.

„Milane, sejdeme se namístě srazu v 9 hodin,“ Jasně, pokusím se tam včas dostat, na to Milan. A už se kluci těším…no, to my taky, opáčil jsem.

Ve stanovenou dobu jsme všichni, tedy až na Milana, dorazili autem na místo, pokecali a začali se strojit do „pracovního“. Nejsme nějací začátečníci, víme už, co na nepřipraveného může čekat za nečekaná překvapení, takže po pěti minutách v parném dopoledni jsme se vybavili jako pomáhající a chránící těžkooděnci připravující se na mač Baníku se Spartou.

Maskáče, kolenní chrániče, zelené klobouky, nebo šátky na hlavách, rukavice, těžkou techniku v podobě velkých rýčů, vysílačky, GPS, čutory s vodou, „lešky“ na místech pro „útočné nože“z dálky je připomínající a batohy s dalšími nezbytnostmi s sebou…prostě vypadali jsme jako jednotka speciálného nasazení připravená vlítnout na kohokoliv kdekoliv po celém světě.

Po nezbytné kuřácké pauze našeho závilsláka Josky jsme vyrazili za napětím, dobrodružstvím a poklady, na pořadí nezáležíc.

Lesík, místo onoho utajovaného, Jsoskou zaručeného pokladu byl na dohled, slabý kilometr od naší startovní čáry.

Kukuřičné pole stojící v cestě bylo již docela vzrostlé a tak 100m široké, ale rozhodli jsme se opatrně jím projít.

Zkusili jste to někdy někdo? Není to taková prča, jak by se mohlo zdát. Ztratit orientaci je tak snadné a nahusto vysázená kukurka je docela prekérka.

Podařilo se, ale pocity z „bambusového“ pole nebyly dvakrát příjemné.

Úzký pás louky nebyl pro nás žádnou překážkou, zato pás trní a kopřiv na okraji lesa bylo jiné kafe. Těžká technika v našich zkušených rukách zapracovala a jakýs takýs průchod jsme si udělali. Joska si dopřál své kuřácké minimum a my ostatní se pomalu začali rozhlížet po lese pokladů.

V tom mi zazvonil telefon a na druhé straně se ozval Milan…“Kuci, kde jste“? Tak jsem to Milanovi popsal a že tedy za chvilku dorazí za námi.

Netrvalo to dlouho a z dálky jsme uslyšeli nadávky a klení většinou nevyjmenovaných slov. Některá byla i cizí, byť vztrkem a jakoby bolestí zkomolená.

Hlasité Milanovo klení se postupně měnilo v bolestivé rouhání proti všemu existujícímu a po deseti minutách se objevil Milan… orvaný a podrápaný od nevím čeho všeho, v kraťasech, původně asi bílém nátělníku a na boso v plážových žabkách.…

“Kucí, tak jsem vás přece našel“.

Bylo po hledání a Milana jsme společnými silami ošetřili „alkoholem“, ne pro tyto případy uloženým na dně mého batohu. Cestu zpátky jsme zvolili raději velkou oklikou od nebezpečné květeny.

Budiž tato epizoda z hledačova začátku ponaučením, že na hledání je třeba se dobře připravit a náležitě vybavit.

Chceš podpořit tento příspěvek v soutěži? Označe jej, že se ti líbí