Hledání Attilova pokladu

Evropa roku 375 n.l. Početné kmeny Hunů z Asie se tlačí na Evropský kontinent a ničí vše, co jim stojí v cestě. Hunské kmeny spojuje jen jediná společná indicie – touha po kořisti, bohatství a loupení. Území, které si podrobili, jim vyplácelo zlaté výpalné. Prvními oběťmi byli Germánské kmeny, dále Vizigóti a Ostrogóti. Pod nadvládu Hunů se dostalo obrovské území od Volhy po Dunaj a ohrožovali Římany na západě i na východě. V roce 433 n.l. se stává vůdcem Hunů Attila, spolu se svým bratrem Bledem, toho však nechává krátce na to zavraždit. Ano, takový byl – je popisován jako prohnaný, ukrutný, lstivý a nelítostný, “Bič boží”, který každého porazil. Když na trůn Východořímské říše nastoupil císař Martianus, vzkázal Attilovým poskokům, kteří si přišli pro výpalné: “V Konstantinopoli dáváme zlato jen přátelům, pro nepřátele máme pouze železo!”. To ale neměl dělat, protože pak následoval vpád Hunů do dnešní Francie a následně také do Říma. Řím však zůstal ušetřen a Attila se stáhl. Ne však kvůli strachu, ale kvůli moru, který se šířil mezi jeho vojáky.

Po návratu z Itálie se vrátil Attila do sídla v Uherské nížině. Jeho další z mnoha manželek byla 16ctiletá Ildika, dcera Burgunského krále, jehož království rozvrátil a celou její rodinu vyvraždil. Učiněná svatební idylka. Té si však dlouho neužil, jelikož si tímto na sebe upletl bič. Svatba byla v roce 453. Attila dostal darem koně, amfory s mlékem, zlaté, či jaspisové šperky, purpurové látky, bronzové nádoby s tajemnými znaky a další a další povozy s dary. Po velké slavnosti opilý Attila zůstal sám se svou novou manželkou. Ta však dlouho neotálela a dýkou ukrytou ve svých šatech bodla Attilu přímo do srdce a pomstila tak svou zemi, svůj rod i svou čest. (Ve skutečnosti se však zřejmě po divoké noci zadusil vlastní krví a zvratky, ale tato interpretace není vhodným koncem hodným takového vůdce).

Attila měl asi přes 50 synů s 16 manželkami. Ten nejmladší, Ernas, se otázal věštce, jak mají otce pohřbít. Věštec odpověděl: “Pod zem a pod vodu, do paprsků slunce i měsíce a za tmavé noci”. A tak byl pohřben do tří rakví. Nejlepší umělci vyhotovili první rakev – na bočních stranách byly výjevy z bojů a bitev a klanějící se panovnící, kteří Attilovi dávají zlaté dary, aby je ušetřil. Na vrchní části byla vyobrazena Attilova tvář. Tato rakev byla celá z ryzího zlata. Druhá byla ze stříbra a nesla Attilovo znamení – Orla hledícího do slunce a symboly 22 zemí, které si za svůj život podmanil. Třetí a největší rakev byla ze železa. Vousy mu sepnuli perlovými sponami, na prsty nasadili drahé prsteny. S vínem ve zlaté nádobě, zlatým mečem a kyjem jej uložili do zlaté rakve. Tu pak uložili ještě s obrovským množstvím zlatých mincí a drahokamů do stříbrné rakve. To vše vložili do železné rakve a aby toho nebylo málo, prostor mezi železnou a stříbrnou rakví zaplnili krví nejoblíbenějšího koně, otroka, první milenky , šaška a pěvce. Toto už samo o sobě evokuje v každém hledači zlatou horečku.

Hunové však nenechali nic náhodě. Na východ, jih i západ vynesli další 3 stejné železné rakve, které však byly naplněny pouze kamením. A teprve až se setmělo, vynesli z paláce skutečnou rakev, pod dozorem nejbližšího Attilova přítele Onegesia. Ernas, nejmladší syn mu poručil, jak má rakev ukrýt: “Tuto velkou železnou rakev zanes na sever k řece, k místu, kde se tok větví. Jedno rameno řeky zastav a na jeho dně ať vojáci vykopou hrob. Pak ať do ní vloží rakev, zahrnou zemí a pustí proud řeky. Náš vládce a otec tak bude odpočívat v temné noci, pod zemí i pod vodou, v paprscích zlata i stříbra.” Ernas pak ještě pošeptal Onegesiovi: “Vyjděte opravdu severním směrem a až se přesvědčíš, že Tě nikdo nesleduje, obrať se s vojáky k západu, tam, kde se do řeky vlévá několik menších a zde jej do jednoho z toků zakopejte.” Všechno bylo vykonáno dle příkazu. Onegesius se však do paláce nikdy zpátky nevrátil. Když se totiž vracel zpět, Attilovi synové ho zavraždili a s ním i všechny vojáky. Udělali tak proto, aby ani sami nevěděli, kde hrob jejich otce, nejslavnějšího a nejbohatšího dobyvatele, vlastně leží. Tolik praví legenda…

Hunské kmeny se krátce po jeho smrti rozpadly a nepřátelé je rozprášili. Attila nashromáždil obrovské množství pokladů. Jejich podstatná část, nebo možná i všechny mu byly dány do hrobu. Kde však tento slavný hrob leží? Jak již bylo řečeno, Attilovo centrum bylo v Uherské kotlině, což mohla být celá část střední Evropy. Dalo by se říci, že vůbec největší úsilí na nalezení pokladu vynaložili Maďaři i Rakušané, ale ani u nás Československu jsme vůbec nezůstali pozadu. Příběhů o hledání v různých dobách a různých časech je mnoho, ale my se společně podíváme pouze na ten, který je nám nejbližší. A sice na Slovensko, kde tento bájný hrob plný pokladů hledal český inženýr František Štěpán.

Je rok 1933, Československo zachvacuje horečka pátrání po pokladech. Poblíž obce Stráže nedaleko Piešťan se v květnu nachází knížecí hrob obsahující zlaté spony, vzácné předměty a nádherné amfory. Nekteří vědci jej označili jako starogermánský, kvádský hrob z počátku 4. století., ale část archeologů se domnívala, že jde o hrob některého hunského válečníka. Noviny a časopisy chrlily informace o významném nálezu. Amatérský archeolog, komisař výzkumného zemědělského ústavu, inženýr František Štěpán se ve stejné době vydává hledat Attilův hrob. Ke hledání má blízko, protože dlouhá léta se zabývá proutkařením a byl přesvědčený, že touto metodou mu pomůže objevit ložiska železných, či zlatých rud. Oblast hledání zaměřuje na zajímavý pahorek Hrádok, nedaleko Martina, který vypadal jako uměle navršený, tak jako by byl záměrně vytvořen člověkem. Pahorek vyrůstá z roviny nedaleko soutoku tří řek a na jeho vrcholku byl tehdy starý, už nepoužívaný hřbitov. První výkopové práce proběhly na přelonmu let 1933 a 1934 a nevzbudily žádnou pozornost. Až v červenci 1935 si Štěpán najal větší počet dělníků a v tu chvíli se o něj začala zajímat tehdejší media. Novináři nebyli však jen z Československa, ale i ze zahraničí. 29.7.1935 se na stránce Lidových novin objevuje článek o Štěpánově pátrání s názvem “Objeví Attilův hrob?”.

Záhy však přichází historie, kterou známe například z pátrání po Štěchovickém pokladu, nebo z hledání pokladu na Oak Island a která, jak vidno, se v případě velkých snů a představ velmi často opakuje. Okolí hrádku je uzvařeno, je sice noc, ale dělníci usilovně kopou a zanedlouho se dostavuje první úspěch. V hloubce 10 metrů pod povrchem objevují hunské obětní kameny. O dalších 10 metrů dále zůstávají stát v němém úžasu, když spatřili víko železné rakve. Tak to alespoň tvrdil Štěpán. Vykopanou jámu sice zpevnili betonem, ale zanedlouho ji zalila voda. Proto následovala jen jediná možnost – vykopat další štolu na západní straně pahorku. Po 36 metrech se chodba opět zalila vodou a po dlouhém odčerpávání a další dřině se dostali do 46 metrů. Štěpán tehdy novinářům sdělil, že je již jen 6 metrů od Attilova hrobu. Nepřipomíná vám to něco? Zde se dá použít přísloví “Ještě metr a najdeš poklad”. V novinách Slovenský deník se 14.8.1935 uveřejňuje reportáž od reportéra, který byl přímo na místě výkopu: “ing. Štěpán je pouhé dva metry od cíle… Ve Čtvrtek, nejpozději v sobotu prokopou dělníci poslední překážku”. Při dalším prodlužování chodby však došlo ke katastrofě. Začaly se bortit betonové výstuže a dělníkům, novinářům i archeologům, včetně Štěpána se podařilo utéct. Chodba se však nadobro zřítila a vše zasypala. Hlavní stránky novin se pak plnily trefným titulkem “Vládce Hunů si nenechá rušit spánek!”. I když se Štěpán ani po tomto incidentu nevzdal a vykopávky pokračovaly, konec byl neodvratný. Všechny finanční toky již vyčerpal – od štědrých dárců, kteří uvěřili v Attilův hrob i od svého otce, velkostatkáře. Později archeologové označili pahorek Hrádok za přírodní útvar, což potvrdil i Státní Geologický ústav. Dnes se všichni shodují na tom, že se jednalo jen o staré slovanské pohřebiště. I když Štěpán zaplatil vysokou daň, ještě to pro něj mělo smutnou dohru. Po neuspěšném hledání pokladu se u něj projevuje duševní porucha. Snaží se učit turecky a řecky a studuje knihy o trojských pokladech, ale nakonec je umístěn do psychiatrické léčebny v Praze. V roce 1940, tedy pět let po zahájení vykopávek, umírá. Hledáním Attilova hrobu se už před svou smrtí nezabýval. Snažil se totiž všechny přesvědčit, že Attila je on sám. Lékařům vzkazoval, že “až příjde císař Martinus z Konstantinopole a přinese zlato, přikažte mu, aby čekal. Nemám teď právě na něj čas.”

Po Attilově hrobu a zároveň neskutečných pokladech pátrali mnozí hledači i v různých dalších zemích, ve kterých snad vůdce Hunů možná ani nikdy nebyl. Pátrání se nevyhnulo ani Moravě – v okolí Uherského Hradiště a řeky Olšavy, nebo v Olomouci. Jednou jeden rakouský vědec napočítal přes 4000 různých míst možného uložení Attilova hrobu. Pověstí o Hunských hrobech a pohřebištích, ale také po jejich neuspěšných pátráních, se tradují napříč Evropou, od Maďarska po Německo. Jeho bájný hrob tak patří mezi jedny z největších záhad historie i naší rodné kotliny.

Robbie