Jak jsem (ne)našel gold aneb pomsta sockoruny

Znáte to, někdy se Vám prostě nedaří. Ono se sice říká, že cesta je cíl, ale když už několik hodin jen tak bloumáte po lese od ničeho k ničemu, tak Vás to přeci jen vůbec nebaví, i když procházka je to hezká. Mluvím samozřejmě o hledání. Vyrazili jsme na místo, kde kamarád předtím našel pěkně zachovalé středověké ostruhy a tak jsme chtěli místo projít, jestli tam náhodou jezdec neztratil ještě něco jiného. Nicméně po několika hodinách nepadlo ani ťuk, i když knoflíky a patrony ani nepočítám. Na jednom krásném kopečku však konečně zazvonil krásný a silný signál. Kopal jsem asi 20 čísel a pořád nic. “To je pěkný, to vypadá dobře” říkal jsem si. Kopu, kopu a dohledávačka vítězoslavně našla cíl. Prstama odhrnuju hlínu a vykoukla na mě kulatá zlatá hrana. Držím artefakt v ruce, otřu ho rukavicí… “Kruciprdel!”. Byla to jedna koruna, ročník 1962 s krycím názvem sockačka. “No to snad ne…” Tak na tu minci koukám, kroutím hlavou, kterou se mi honí spousta nepěkných myšlenek o zadní části těla. “No nic…” povzdechnu si, napřáhnu se a mrštím tímhle zlaťákem do nejbližšího křoví. Však on si ho zas někdo najde a třeba z něj bude mít větší radost než já.

O několik týdnů později, to už jsem na to pomalu zapomněl, jsem si to štrádoval po ulici na prodejnu. Díky pracovnímu defektu “neustále něco hledat” čumím zadumaně se sklopenou hlavou a šmejdím očima po zemi. Prostě hledám, jestli se tam něco náhodou neválí. Ono to vypadá sice divně, to uznávám, ale už jsem takhle našel šrajtofli s půlkou výplaty, stříbrný řetízek, složených 50 Euro, kovovou dvacku a další novodobé artefakty moderní civilizace Jak říkám, prostě nemoc z povolání. Najednou jsem uviděl to, co lahodí mému oku nejvíc. Zlatý kroužek, zrovna takový podobný, který nosím na prstě. V hlavě mi to začalo šrotovat podobně jako když ze země doluju nějaký zajímavý nález a vím, že kopu něco pěkného. Taková kombinace adrenalinu a pocitu štěstí. Tak se zohýbám a dávám jej do kapsy. Letmo si prohlížím tu nádhernou, tmavě zlatou barvu. Kouknul jsem na vnitří stranu prstýnku a vidím tam nějaký nápis – písmena a datum. “To bude snubák” říkám si “třeba podle toho půjde dohledat ten, kdo to ztratil a budu ho moct vrátit majiteli.”

Přišel jsem do prodejny, zasednul jsem ke stolu a zalovil v kapse. Má správnou barvu i váhu. Koukám na vnitřní stranu a vidím “1962 – asi datum svatby”, říkám si. Čtu dál… nápis je různě obrácený. Nemůžu ale věřit tomu co čtu – Republika…. “cože?” To nechápu. Dokud jsem nepřelouskal celý nápis. “Československá socialistická Republika 1962″. Kdo na začátku článku dával pozor, tak určitě ihned pochopil o co vlastně šlo. No jasně, byl to prstýnek vyrobený… ze sockoruny! Vážně jsem se neudržel a musel jsem se začít smát. Okamžitě jsem si vzpomněl na tu zahozenou korunu. “Tak tohleto, to je její pomsta…”.

Prstýnek jsem si dal na čestné místo mezi nálezy, protože to je nález. A vlastně i svým zvláštním způsobem unikátní. Tyhle prstýnky totiž vyráběli za komunistů ve brněnských strojírnách Vietnamci v rámci socialistické výpomoci a prodávali je asi za 20 Kčs. Defakto tím riskovali vězení za poškozování socialistické měny. Tak myslete na to, co zahazujete, ať se Vám ten nález náhodou příště nepomstí, tak jako mě

Robbie