Malé hledačské zamyšlení…

Někdy se zamýšlím nad tím, co to vlastně dělám a proč to dělám. Běhá mi hlavou … vykašlu se na to, nebo ne? Přesto se na druhý den zvednu a řeknu si… sakra, zahledal bych si. Pokud nad tím přemýšlíte také, patrně jste ve fázi určité závislosti na hledání. Když jedete autem, pozorujete krajinu a přemýšlíte, co všechno v té zemi asi je? Jste zmoklí, zmrzlí, máte promočené boty, máte hlad a přesto se plahočíte lesem a kopete do země. Pak něco najdete, zažijete příjemný pocit euforie a řeknete si… chci další. Někdo to bere jako rutinu, někdo to bere jako relax, někdo to bere jako výdělek, sběratelství, někdo to bere jako osobní prohru, nebo výhru. Tak jako tak je to něco, co Vás v určité fázi ubíjí a zároveň hluboce naplňuje – jako každá závislost. Někdy najdeme úplné kulové, někdy pěkné věci. Ale rozhodně je to něco, co nemůžete žádným způsobem ovlivnit, ani předvídat. Možná proto to chceme opakovat pořád dokola.

Proto, když přijde někdo a řekne … chci Vám to zakázat, chci to regulovat, chci na Vás aplikovat právo, řeknete si… ne, mě to nikdo nevezme. Hodně lidí mi píše – co budeme dělat když se změní zákon? Zákony se mění, ale kdo hledal, hledat bude dál. Protože ke hledání, tak jako ke všemu, je potřeba přistupovat se zdravým rozumem. Kdo má dobré úmysly a dobrou morálku, nemá se čeho bát. Když ví, jak se má v určitých situacích chovat a když má ze sebou úspěšnou spolupráci, nebo odevzdané předměty a přispěl tak do naší společné historie, na kterou máme nárok všichni (?). Znáte to – jsou rybáři, kteří chytí rybu a pustí ji – jen pro ten pocit, že ji chytili. Jsou rybáři, kteří si řeknou “za ty peníze si nachytám kotel a ještě víc a víc a víc”. Všechno je o povaze a s tím se budeme potýkat vždy a všude.

Představte si ty nachozené kilometry, hodiny v terénu,  peníze za cestování, za vybavení, které jste do toho investovali a trávili čas v místech, kam se možná nikdy ani nikdo nepodívá a nedostane. To je Váš kredit – to je Vaše úsilí vložené do toho, abyste něco našli. Abychom něco našli – my jsme hledači, protože my chceme hledat – protože nás to naplňuje. Pobavil mě případ, kdy jistí zastupitelé si požádali o nálezné pokladu, protože se zrovna nacházeli ve správný čas na správném místě, i když tehdy stáli opodál, když bagrista ze země vykopal zlaté a stříbrné mince. Přistálo jim do klína cca. 500.000,- Kč. A teď mi řekněte – kdo víc má nárok na nějakou – jakoukoliv odměnu – nejen finanční, ale i morální? Je to ten hledač, který tráví ty hodiny a dny a kilometry v terénu? Nebo je to někdo, kdo se jen tak nachomýtne nálezu pokladu? Co Vám přijde více fér? Má se odměňovat to, že jsem něco našel “náhodou”, nebo se má odměňovat ten dobrý úmysl toho, že jsem něco významného našel a odevzdal? Řekl bych, že zde chybí ocenění toho morálního kreditu.

Znám hledače, kteří našli poklad stříbrných mincí a nechali ho tam a jen zavolali odborníky k vyzvednutí a nic za to nechtěli. To si nedělám srandu, to se vážně stává. Ale Vy je neznáte, protože se o nich nemluví. A je to škoda. Ne, pardon, to není škoda – to je problém. Protože když se objeví něco v souvislosti s detektoringem, musíme mlčet a lhát. Musíme lhát o tom, že když něco veřejně odevzdáme, že jsme to našli “náhodou”. To je zásadní chyba. Znám lidi, kteří našli meč a pověsili ho na stěnu, znám lidi, kteří našli meč a odevzdali ho do muzea. Proč se to děje? Protože každý jedná podle svého vlastního vědomí a svědomí. Podle toho, co si myslí, že se správné a podle toho na co si myslí, že má lidské právo. Někdo je přesvědčen, že to co najde, je jeho. Někdo je přesvědčen, že to co najde je všech. Jak s tímto chtějí bojovat zákony? Nijak, to přece nejde ovlivnit, ani regulovat. Nelze regulovat lidské myšlení. V Anglii, která je označována jako ráj hledačů, kde nárok na nálezy má nálezce i majitel pozemku také existují lidé, kteří hledají bez povolení na tajňačku a v noci. Prostě klasičtí vykradači. V Anglii pro ně dokonce mají vlastní název – říká se jim “Nightnawks”. Na toto téma byla vypracovaná i studie. Proč se to děje? Protože lidi.

Když hledám, dělám to pro sebe, protože mě to uspokojuje, dělám to i pro ostatní – protože na to mají právo. Ale ne z právního, ale z historického a lidského hlediska. Co je správně a špatně se neshodnou ani odborníci. Jedni křičí – “je to špatně!”. Druzí křičí (nebo spíše šeptají) – “je to špatně… ale noste nám to”. Ti další zase… ale to je jedno. Je milion lidí a milion názorů…  Ti laici, kteří spolupracují s odborníky (nebo je to spíš naopak?), odborníky vždy přesvědčí a pod nánosem nálezů nakonec odborníci podlehnou a už následně sami vyhledávají detektoráře ke spolupráci. Takže ještě jednou – co je dobře a co je špatně? Kdo to ví? Když něco najdu, nechci o tom lhát, že jsem to našel s detektorem. Nechci se tvářit, že se pohybuji na hraně zákona. Já nic nezákonného nedělám. Jen proto, že si právní systém se mnou – s detektorářem – neví rady – to není můj problém.

Když jdu lesem, kochám krajinou, poslouchám ptáky a dívám se jak slunce prosvítá mezi stromy. Na louce vane čerstvý vítr a pohrává si trávou. I když zrovna nic nepadá, jsem spokojený. Divné. Když odcházím a dávám si věci do kufru auta a jedu domů, říkám si… proč se na to nevykašlu. Ale jedno už vím předem. Příště půjdu zase hledat.

Robbie