Pátrání po pokladu

Vhazuji mince do parkovacího automatu. Ujišťuji se, že je auto zamčené a s bednou, která se už trochu pronese, mířím k bráně místního muzea. Stoupám po kamenných schodech a klepu na dvěře, kde už mě očekává místní archeoložka. “To…to jsem nečekala…” říkala nadšeně a upřímně… “ještě nikdy mi nikdo nepřinesl něco takového…”

Začalo to před pár lety. Zkoumal jsem v té době hodně terén a různé lokality a víc jsem chodil než nacházel. Ale nevadilo mi to. Jednou, na konci dne kdy jsem měl v nohách už x kilometrů, jsem natrefil na jedno zalesněné místo, dostatečně daleko od civilizace a zároveň dost zajímavé pro průzkum. Skřípění vysokých stromů ve větru, pocit, že vás někdo pozoruje a cítíte se hrozně na ráně. Vyvýšenina s údolím, prostě zajímavé místo… k odpočinku? Přepadávání? U jednoho pařezu je hned na povrchu zohnutá a zlomená podkova. Co se tady asi stalo? Začíná se stmívat a mám to dobrých pár kilometrů než dojdu domů, balím se a hlavou se mi hodní různé myšlenky. Už v tu chvíli jsem ale v duchu věděl, že jsem natrefil na místo, které bude doslova vyprávět.

O několik týdnů později se na místo vydávám s kamarádem. Les je rozdělen na několik sektorů a na něj navazuje i pole. Tentokrát jsme místo obešli z druhé strany. Nejprve procházíme lesem a míříme na pole. Můj první signál na poli je provrtaný Josefínský desetikrejcar, stříbrňák, který někdo nosil na krku. Další nálezy jsou pak měděné krejcary. Znamená to však něco? Zřejmě ne, jsou to mince ztracené sedláky a místními, kteří zde pracovali na panském. Děláme tedy otočku a míříme zpátky do lesa. Když už jsme ušli nějaký kus cesty, po pár stech metrech se z ničeho nic začíná zvyšovat intenzita různých signálů. Podkova.. jedna, druhá, třetí… šipky do kuše. Určitě zde došlo k potyčce. Procházím úzký chodníček, takovou malou nenápadnou brázdu. Na jeho konci na mě však čeká velké překvapení. Nacházím tři stříbrné mince hned vedle sebe. “Neuvěřitelné…” říkám si. Ten den jsem pochopil, že tady na tomto místě se ukrývá příběh. Zaznamenávám si pozice a směry nalezených předmětů a odcházím. Cestou domů se mi hlavou rojí různé fantazie. Co když na konci toho příběhu může být něco velkého? Třeba nějaký… poklad?

V dalších týdnech jsme místo navštívili ještě několikrát a to nejen kvůli zážitkům, ale také krásné přírodě a scenerii. Můj zájem se nyní začal stáčet nejenom na samotné místo, ale také pátrání po jeho historii. To, co mne zajímalo především, byly souvislosti. Zatím mi to všechno nějak nedávalo smysl. “Proč zrovna tady? Co je na tomto místě tak zvláštního?” říkal jsem si nahlas. Nebyl tady žádný hrad, široko daleko není nic významného, jenom samé vesnice. O daném místě neexistovaly prakticky žádné konkrétní informace. Musel jsem si tedy všechny kontexty doplnit sám z historických pramenů a také z reálných nálezů. Pátrání mne nakonec zavedlo ke staré obchodní cestě o které se vůbec nevědělo kudy přesně vedla. Vědělo se jen, že to bylo z bodu A do bodu B a některé drobné záchytné body, vcelku nic konkrétního neříkající. Vyhledal jsem si tedy různé dostupné staré mapy, ale ani na těch nebylo nic partné. Až kombinací map z různých časových období jsem docílil toho, že se mi podařilo najít starou cestu, která kopírovala tu dnešní, akorát byla o pár desítek metrů vedle. Teď zbývalo jen zjistit, zda je to ona obchodní cesta, nebo jen nějaká místní zkratka k lesu. Kdybych ji našel, tak by bylo jasné, že toto místo bylo zajímavým záchytným bodem této trasy. Vydávám se tedy na místo když je pooráno. Po desítkách minut chození se konečně dostavil úspěch. “Ano, konečně…” oddychl jsem si. Částečně nálezem a částečně tím, že jsem měl pravdu. Opravdu se mi ulevilo. V ruce jsem držel drobnou stříbrnou minci. Jedná se Polskou ražbu, dobrých pár set kilometrů odsud. Kdepak, to zde neztratil nějaký místní sedlák, ale někdo, kdo byl z daleka. Tento nález mě dostatečně uspokojil v tom, aby potvrdil mou teorii. Tímto místem tedy procházela obchodní stezka.

Nyní jsem čas trávil studiem publikací, více než v terénu. Narazil jsem na mnoho zajímavých informací, které sice rozprášily to krásné natěšení z pátrání po pokladu, ale zároveň jsem byl rád, že po spojení všech kontextů najednou vše dávalo smysl. Když jsem dočetl poslední řádky textu, který vše vysvětloval, zvedl jsem telefon a zavolal kamarádovi. “Tak poklad už byl nalezen…”. Onen sedlák měl to štěstí, že na konci předminulého století vyoral v tom místě nádobu stříbrných mincí z třicetileté války. Mince polské a německé, prakticky z celé Evropy. Takové, které se na tomto místě našly, ale jen v jednotlivých kusech. Inu, byl by to krásný nález a krásně by se vyjímal ve vitríně muzea.

Archeoložka se přehrabuje v předmětech, které jsou s nálezovými okolnostmi rozloženy na stole. Jsou tam přezky, podkovy, ostruhy, šipky, kopí a stříbrné mince. “Takto to má správně vypadat?” Ptám se s úsměvem. “Kdyby to tak dělali všichni…” Posteskla si. Ale všechno to vzrušení, všechno to pátrání je víc než to. Ten adrenalin, když něco hledáte a víte, že informace, kterou jste právě našli, do sebe tak krásně zapadá. Když víte, že nepředáváte jenom artefakty, ale celý kontext, který tvoří skládačku příběhu, který se tam kdysi odehrál a vše je pečlivě zaznamenáno a zdokumentováno. A to nejen ty pěkné věci, ale i různé kousky želez a keramiky, které by jiný hledač dávno zahodil. To je to, co mi vhání mi adrenalin do žil. V momentě kdy v ruce držíte artefakt a víte, že je to něco, co může vyprávět a že ten příběh můžete předat i ostatním.

Robbie