Tajemství a záhady 1. – Zaklínání pokladů

Dr. Faust – vydával knihy o zaklínání pekel

Touha po záhadách i odkrývání tajemství a hledání pokladů byla v lidech zakódována už od nepaměti. Od kdy však můžeme čerpat oficiální informace o cíleném hledání pokladů? Dovolte mi pustit se do oblasti, která je velmi kontroverzní a pro někoho možná až příliš fiktivní, či fantasmagorická. Avšak neváhejte (pokud Vás tajemno a poklady velmi zajímají) pokračovat dále ve čtení. Zmiňované texty jsou fakta a proto je potřeba je takto přijmout. Písemné zmínky o hledání pokladů pomocí tajemných sil pocházejí z první poloviny 18. století a to díky nalezeným rukopisům věnujícím se přímo tomuto tématu. Dnes je to s hledáním pokladů relativně jednoduché, stačí jít do obchodu a pořídit si tu správnou techniku na vyledávání a zkoušet štěstí. Kdysi to ale bylo podstatně složitější. Jak naši předci vyhledávali poklady? A dařilo se jim to? Stačila jim k tomu pouze víra a magie? Víra bylo vlastně to jediné, co chudý člověk měl a co mu nikdo nesebral.

“Ono to opravdu fungovalo, nebo to je nějaký vtip?” říkáte si. Osobně jsem zaříkávat poklady nezkoušel (detektor mám daleko raději), ale jisté je to, že lid prostý byl nejen velmi bohabojný a věřící, ale také hlavně velmi pověrčivý. Prakticky v každé pověsti se dočítáme o tom, že když šel někdo hledat poklad, vždy používal zaříkávádel, modliteb. Měl svědcenou vodu, bílou křídu a nesměl se ohlédnout, nesměl promluvit. A pohádek o pokladech je vlastně v literatuře úplně nejvíce. Myslíte si, že je to snad náhoda? Nikoliv. Poklady v té, či oné podobě člověk hledal již od nepaměti. Na našem území Keltské poklady hledali Germáni, Germánské poklady hledali Slované, po nich zase středověcí šlechtici i prostý lid. Španělé hledali poklady v Americe, bezprostředně po tom, co přistáli k jejím břehům. Neustálý kolotoč o nadvládu nad uzemím, drahými kovy a kameny se zde točí již tisíce let. Nyní se ale vraťme zpátky k tématu.

Spisovatel a překladatel Josef Jungmann (1773-1847) zmiňuje ve své publikaci “Historie literatury české II.” jednu knihu, kterou hodnotí jako první tištenou knihu tohoto druhu vůbec. Nese název:

“Zakljnač aneb bič ďábla s ob-zwláštnjmi spráwami na zlé Duchy, kteřjž se při pokladech nacházegj, gak se magj skrze tyto sw. modlitby odhánět preč, při nichž se na-cházý wirgulář okazugjc, kde se magj wirgule řezati. Nákladem Jozefa Zelenky obywatele města Towačowa. 1733.” Knihu a také osoby, které tyto její rady praktikují, dále budeme nazývat zkráceně “Zaklínač“.

Bohužel, tento relativně obsáhlý originál knihy se nikdy nenašel a to se po něm pátralo již v roce 1920. V té době však v žádné knihovně, ani v Tovačově o Zelenkově rodině, ani o této knize nic nevěděl. Ale něco nám přeci jen zůstalo – takový malý střípek, který nám může napovědět o tom, jak se poklady hledaly – tedy vlastně zaříkávaly. V roce 1886 daruje Olomouckému muzeu revírník J. Wunder psaný rukopis, který v sobě obsahuje formule a modlitby pro zaklínání pokladů. Rukopis je psán spisovnou češtinou a rukou vypsanou. Jedná se tedy zřejmě o lidového písmáka, který měl text přepsaný čiště jen pro vlastní potřebu. Jde tedy snad o přímý přepis hlavních úryvků z knihy Zaklínače? Pojďme se podívat na obsah rukopisu.

Je zajímavé, že i když se jedná o dobývání pokladů nadpřirozeným způsobem – sice prostřednictvím duchů – neopouští Zaklínač od své víry a náboženství. Tedy jednoduše vysvětleno – osoba se neupisuje ďáblu a nevstupuje s ním ve spolek, k tomu aby se domáhala bohatství (jako např. v pověsti o Faustovi). Právě naopak, tedy i když chce osoba poklad získat, upíná se k božským silám, aby ho chránily před zlobou ďáblovou. Tehdejší Zaklínači nebyli zrovna skromní. V rukopise se hovoří o “tři sto tisíc devadesát a devět dukátů” a někdy i o “stokrát sto tisíc dukátů”, ale je-li ukrytý poklad ještě větší, žádá jej rovnou celý – to proto, aby ubohá duše byla vysvobozena. Myslí se tím tedy duše toho, který poklad ukryl, protože ta je v očistci údajně tak dlouho, dokud celý poklad není úplně vynesen na světlo denní. Svou jistou míru naivity projevuje Zaklínač ještě tím, že žádá, aby poklad byl v “berné minci”, tedy v mincích, které jsou současně platné. Tedy doslovně:

„Já Jan Fr. Pa. † zaklínám Tebe, dobrý duchu, při jménu † Boha melion tetra kramaton † Bůh adonai † Bůh dytiros a se všema jmény Boha † Otce, Boha + Syna, Boha + Ducha sv., abys přišel a nám jeden poklad na zlaté a stříbře, na dobrej minci zemskej neodkladně beze všeho omámení, ošemetnosti a nás předěšení přinesl; je-li ale poklad větší, přines jej celý sem, aby ubohá duše vysvobozena byla…”

Pokud duch dá odpověď:

„Já žádám boží dobrotu, pomoc a milosť, dlúhé zdraví, svaté živobytí, pomoc časní, věčný život i také mohovitú sumu berných peněz, které zde v zemi berné a ražené sú, po stokrát sto tisíc, 90 a 9 tisíc kusů dukátů a stříbra, ke cti a chvále boží a k potěšení vdovám a sirotkům a k spasení mé ubohé duše, také k vysvobození ubohých dušiček z očistce, k vychování tří sirotků, na okrasu chrámu Páně. K tomu mně dopomáhej Bůh † Amen.”

A nakonec, když duch poklad vydá:

„Pokrop poklad svěcenú vodú a něco svěceného na něj hoď, vtáhni do kola a řekni následující slova: „Tak jak Pán živ jest a vládne, tak jistě on mne J. F. P. a svatí jeho anjelové a můj s. anjel strážce vysvobodí a při-chrání . . . Odleťte a odejděte všichni nepřátelé, preč.”

Toto se tedy hovoří v přepisu z knihy Zaklínače. Nesmysl, či výplod fantazie říkáte si?

V roce 1923 Věstník Československý zmiňuje další rukopis nazvaný “Instrukce neb Klíč” sloužící k zaklínání ducha tak, aby byl donucen přinést poklad. Nekolik úvodních řádků praví, že knihu sepsal P. Eberhart, profesor matematiky, toho času v Anglii. Na rukopise je uvedena poznámka “vráceno v máji r. 1823″. Autor varuje každého, kdo by chtěl knihu zneužívat bez nutné potřeby, ale pouze tehdy, je-li nutné sobě, nebo bližními pomoci z opravdové nouze. Zvláště ji doporučuje schudlým klášterům, aby se mohly takto povznést pomocí nalezených pokladů. Obsah knihy je rozdělen na všechny nutné úkony – příprava kruhu, úvodní modlitby, citování a zjevení ducha a východ Zaklínače z kruhu.

Kouzelný kruh – Šalamounův pentagram

Kouzelný kruh skládá se ze tří soustředných kruhů, nakreslených svěcenou křidou a pokropených tříkrálovou vodou. Zaklínač označí nejprve místo, na kterém duch má složit peníze, nějakým barevným šatem. Mimo to si připraví prut, pokropený svěcenou vodou, a připevní na něj kousek papíru s nápisem: „In Matatino ab Initio Breviari per Omnes Ferias.” Když duch přinese na označené místo peníze, položí se tento papír s prutem na ně. Ona slova působí, že duch pak již nemá k pokladu moci.

A pokračuje se zaříkáváním:

„Slyš duchu! Já nehodný služebník a stvoření, creatura, boží, N. N., zaklínám tebe, volám tebe, přinucuju tebe skrze věčnost, z které sám všemohoucí Bůh pochází, skrze vše-mohoucnost božskou, s kterou on nebe a celý okršlek světa řídí a spravuje! Já, N. N. zaklínám tebe duchu, abys mně v tomto okamžení, v tichosti, beze všeho strachu, bez vší škody mé duše i těla 99999 kusů dukátů mně summu peněz beze všeho podvodu, beze vší lsti a falše, ze země neb z moře, v dobrém, čistém zlatu, dobrého rázu, v zemi jdoucí a berné minci, které peníze jak Bohu tak lidem prospěšné jsou, na ono tímto šatem poznamenané místo přinésti a položiti, a to tobě nařizuju ty duchu skrze všemohoucnost Boha + Otce, který celý tento svět z ničehož stvořil. Ten mně rač skrze milost Ducha svatého + mé předsevzetí šťastně skončiti.”

Autor instrukcí si není sám jistý výsledkem a proto pokud nepomůže zaříkávání ani po několikáte, doporučuje ještě latinské “Final Salo-monis” nebo-li Klíč Šalamounův z knihy kouzel:

„Virtute Dei omnipotentis, virtute Dei obedientia, et virtute Ma-jistri Salomonis, qua virtutem Sive habuit in capitali annuli Sui quidigi Sapientia te Consutili ta tibi procipio Sanctorum Obedientia in voiun-tatibus Cantabis mea, et virtute aliorum tui Majistrorum Gabriel 4- Michael + Raphael + Uriel + Jesus + Nazarenus + Rex Judeorum + Agla + Tetragramaton + Agios + Äthanatos + Eleison + Himas + Eli + Mesias + Emanuel + Sabaoth + Adonai + Sedai + Helon + et Omega + Aliorum omnium Majistrorum cum Majistro tuo Salomone, Jehova + Agla + Eli + God + tibi Bone spiritus, precipio in obedientia Jesus Christi, ut sis obediens Mandatis meis. Compare ac Sumaria pulchra Forma ante Cirgulum meum, et Sistus testatin.”

Mezitím je ještě několik návodů, v případech kdy se duch zjeví, ale poklad nechce vydat a další alternativy. Pokud však duch poklad vydá, rada na závěr je toto:

Někdy však není třeba ducha staviti; přinese poklad a složí jej dobrovolně na označené místo. V tom případě nařizuje instrukce místo formule stavení, formuli díkůčinění:

„Já N. N. děkuji tobě duchu z tvé poslušnosti, že jsi mně ty peníze v pokoji, beze vší škody jak na těle, tak na duši, přinesl, bych Boha nejvyššího tím lépe chváliti, ctíti, velebiti mohl, Amen.” Když poklad přinese, má zaklinač hned kropit tříkrálovou vodou.

Faustův konec byl spojován s vyvoláváním a zaklínáním pekla

Na závěr přikládám staročeskou radu (z rukopisných památek o čarách a kouzlech tajuplných) kde jsou návody jak a kde hledat poklady:

“Kdo chce vyzvednout poklady, musí v novou neděli před slunce východem ve jménu Boha Otce, Boha Syna i Ducha svatého uříznout na tři řezy proutek z bílé lísky rukou bílým šatem ovinutou a nožem nepotřebovaným. První prut pokřti na jméno Kašpara a ten jest pro kopání zlata, druhý týmž způsobem na jméno Baltazara ke kopání stříbra, třetí na jméno Melichara bude ku hledání skrytých pokladů vodních.” Místa, kde se pomocí proutku čarovného i jiných prostředků zaklínání poklady mají hledati, jsou stará ohniska, staré hrady, sbořeniště, humna a zahrady, skály, podzemní díry a sklepy.”

Robbie

Citace textů použity z přepisu časopisu Věstníku Československého z nár. ústavu lidové kultury www.nulk.cz