Účelové známky

K napsání tohoto článku mne inspiroval nález několika zajímavých účelových známek. Nebyl to však nález s detektorem, ale nález ve sbírce – mezi mincemi. Zabývám se numismatikou už docela dlouho a za tu dobu jsem narazil na množství zajímavostí, které s mincemi přímo i nepřímo souvisejí. Mezi těmi zajímavostmi jsou i tzv. účelové známky – známky do telefonních automatů, pivní známky, žetony pro mýtné brány, známky do obchodu na nákup, na mléko, či chleba, herní žetony, chmelové známky, slevové, charitativní, známky zajateckých táborů a další a další na nespočet rozličných druhů a použití. Tyto známky tedy přímo i nepřímo nahrazovaly peníze a sloužily k uplatnění určité služby či požitku, nebo sloužili ke kontrole práce. Za známku se tedy nárokovala příslušná odměna, jídlo, či jiná služba. Známky dosud z valné většiny nebyly katalogizovány, tak jako například mince. Jedná se vlastně o skoro nemožný úkol, jelikož je bez evidence razily jak různé podniky a továrny, tak i spolky, organizace, obchody, hostince, hotely, nemocnice, chudobince, statky a mnoho dalších. V tomto výčtu je jasné, že vlastně každým dnem může světlo světa spatřit nová, dosud nikým neuveřejněná známka a zapsat se tak do historie. Existuje tedy několik desítek tisíc různých druhů těchto známek a jen mizivé množství jich bylo popsáno v literatuře. Přesto je celkové množství známek v oběhu pouze nepatrným procentem oproti milionům druhů mincí. Počty vydaných známek se totiž počítají mnohdy jen na stovky, někdy možná pouze na desítky vyražených kusů. Navíc, většina nepotřebných známek byla vyhozena, zničena, a pokud byla z hodnotnějšího kovu, tak i roztavena.

Pokud si pokládáte otázku, kdo na tyto známky měl nárok a za co je vlastně lidé dostávali, pokusím se na to jednoduše odpovědět v následujícím přehledu. Jde o výpis alespoň těch nejznámějších druhů účelových známek:

Známky spolků:

Známky spolků se týkají především piva a jeho konzumace. Na základě zákona z r. 1867 o právu sdružovacím se rozmohly tisíce různých společenství, uskupení, sborů a dalších, které také pochopitelně chrlily různé medaile i žetony. Tyto spolky se totiž většinou sdružovaly jak jinak než v hospodách, kde se prakticky pilo jen pivo. Členům skupiny bylo pivo hrazeno formou žetonů, které se pak hospodě proplácely. Množství obdržených žetonů konkrétní osobě určovala váženost hosta, společenské postavení a také zásluhy ve skupině. Spolkové známky patří rovněž mezi vzácné druhy a existuje velké množství dosud neevidovaných a nepopsaných známek, které jsou mnohdy už jen jediným a posledním dokladem existence daného spolku. Právě spolková známka, a sice známka Veteránského spolku Židlochovic mne inspirovala k bližšímu zájmu o tuto oblast.

Chmelové známky:

Jedná se o známky pracovní, které kontrolovaly nejen množství nasbíraného chmele, ale také určovaly výslednou mzdu. První chmelové známky z druhé poloviny 19. století nesly pouze jednoduché označení statku, nebo zkratky a značky a byly zhotovovány ze zbytkového plechu místními kovárnami. Na konci 19. století se už více začaly podobat mincím, protože došlo k jejich masové mechanizované výrobě a tak byly známky zhotovovány nejčastěji z mosazi. Pozdější známky již měly čísla označující množství nasbíraného chmele jako ¼, ½ a 1 Věrtel. Tyto známky patří obecně mezi nejrozšířenější a nejvíce známek (více než polovina popsaných druhů) pochází z Žatce.

Pivní známky:

Pivní známky jsou jinou kategorií než ty chmelové, jelikož nesloužily ke kontrole práce, ale dostávaly se za práci. Mohli je obdržet pouze zaměstnanci pivovarů jako benefit a součást svého platu. Nárok na známky měli dokonce zaměstnanci zahrnuty v kolektivních smlouvách, kde se udávala i spotřeba v litrech na osobu. Například úřednice měly nárok na 1 litr denně, úředníci a dělníci pak až na 3 litry denně. Na těchto známkách je vyražen název pivovaru a označení v litrech. Tyto známky jsou vzácnější a dá se mezi nimi natrefit na skutečně raritní, třeba z malých pivovarů. Moravské pivní známky jsou vzhledem k daleko menšímu množství pivovarů daleko vzácnější, než ty České.

Známky na chléb:

Mlýny a pekárny si známkami především ulehčovaly účetní transakce. Za množství semleté mouky se obdržela známka s odpovídajícím množstvím chleba. Známky rovněž sloužily jako potvrzení předplacení služeb. Mlýny si tak snažily udržet stálou klientelu v období, kdy nebylo dostatek práce. Známky na 1 chléb, nebo do 5kg chleba, patří mezi častější. Ale i mezi těmito známkami lze najít vzácné ražby, především ty s velkým množstvím chlebů – třeba na 15 bochníků.

Známky hostinců a konsumů:

Tyto známky sloužily především k udržení hostů a stálé klientely. Konkurence se za první republiky zvětšovala a tak obchodníci i hostinští vlastní známky dávali stálým hostům při placení. Lidé se k nim proto rádi vraceli, aby tyto známky opět uplatnili. Známky byly především na pivo, ale najdou se i na polévku, či oběd. Zakoupením známek (předplacením) bylo možné obdržet slevu. Na známkách se vyskytuje jméno hostinského, či hospody. Tyto známky se cení zcela individuálně podle konkrétní hospody, jedná se o méně často vídané druhy známek. Na známkách konzumů najdete místo konkrétního výrobku přímo udanou částku, např. „20 Heller“. Ty haléřové, či jednokorunové patří mezi nejčastější, vzácné jsou opět jen ty s nejvyšší hodnotou, např. 5 Gulden.

Pracovní známky:

Známky sloužily, podobně jako u těch chmelových, nejen k výplatám mezd, ale také k evidenci odvedené práce a docházky. První známky jsou opět zhotovovány z obyčejných plíšků označené čísly, nebo zkratkami jednotlivých statků. Později, ke konci 19. století jsou již zhotovovány také strojovou výrobou z mědi i mosazi a zpracování je stejně jako u mincí velmi kvalitní. Známky ale bohužel vzhledem ke svému prostému provedení a tedy i anonymitě a nemožnosti zjistit jejich původ, nejsou vůbec vyhledávaným cílem sběratelů.

Telefonní známky:

Účel použití známek je v tomto případě jasný, pouze zmíním, že se používaly kromě veřejných automatů také na poštách, v nemocnicích, barech, či velkých firmách. Telefony se u nás začaly používat v roce 1882 a tehdejší telefonní seznam čítal jen desítky lidí. První telefonní budky se začaly stavět již v roce 1911 a na konci první světové války jen v Praze existovalo přes 8000 telefonních přípojek. Velikost kovové známky označovala délku hovoru. U nás jsou nejčastěji k vidění zinkové telefonní známky z Protektorátu do veřejných automatů.

Známky zajateckých táborů:

Používání vlastních platidel v zajateckých táborech má dlouhou historii již od 18. století, ale k jejímu rozšíření došlo až za první světové války. V roce 1915 se v Rakousku-Uhersku tyto platidla masově rozšířila nejen na území monarchie, ale i ve zbytku okolních zemí. Tyto peníze však nesloužily k výplatě, ale jen k utužení morálky a byly tedy benefitem pro zajatce, kteří potřebovali podporu v pracovním úsilí. Byly samozřejmě platné jen na území zajateckého tábora, aby nevyvolávaly důvody zajatců k útěku. Známky nesou označení tábora a hodnotu. Nejčastější jsou opět haléřové hodnoty jako „20 Heller“ a podobně a vzácnější pak korunové hodnoty a vyšší.

Na závěr zde dávám jednu, pro mě nejcennější účelovou známku z osobní sbírky – 10 marek pro Ghetto v Lodži (Polsko). V Ghettu žilo přes 200.000 lidí na čtyřech kilometrech čtverečních. Přes 43.000 lidí díky otřesným podmínkám, nedostatku jídla a léků, zemřelo. Další byli odváženi do pojízdných koncentračních táborů. Z 5000 deportovaných Českých Židů do Lodže přežilo jen 277.

Jak jsem zmínil na začátku, účelových známek existovalo velké množství, ale zde jsem shrnul alespoň ty nejhlavnější. Doufám, že Vám tento článek rozšířil další obzory z pohledu nejen hledače, ale i sběratele.

Robbie 

Přijde ti článek užitečný? Ohodnoť jej nebo sdílej…