Vítěze se na důvody nikdo neptá

Žádná válka nevypukne jenom tak bezdůvodně. V případě německého útoku na Polsko v září 1939 posloužil Hitlerovi jako záminka údajný polský teror a útlak Němců žijících v Polsku. Štvavá propaganda a kampaň v tisku i rozhlase byla podpořena několika zinscenovanými „útoky polských bojůvkářů“, které ve skutečnosti zorganizovaly německé tajné služby.

V srpnu 1939 dostoupilo mezinárodní napětí v Evropě vrcholu. Němečtí vojenští šéfové postupovali kupředu s plány na likvidaci Polska. 15. srpna byl zrušen každoroční norimberský sjezd nacistické strany, který Hitler 1. dubna slavnostně pojmenoval „stranický sjezd míru“ a který měl být zahájen v prvním zářijovém týdnu. Bylo povoláno čtvrt milionu mužů pro západní armády. Téhož dne, 15. srpna, oznámilo velitelství Kriegsmarine, že kapesní bitevní lodě Graf Spee a Deutschland a dvacet jedna ponorek jsou připraveny vyrazit na svá stanoviště v Atlantiku.

Zničit Polsko za každou cenu

Po anexi Rakouska a obsazení zbytku Československa v březnu 1939 zaměřil Hitler svou pozornost na další sousední stát – Polsko. Podmínkou zachování míru bylo připojení Gdaňsku k Říši, plebiscit na území polského koridoru k moři, oddělujícího Německo od Východního Pruska, a vstřícnější poměr k „soukmenovcům“. Po dořešení československé záležitosti se v německém tisku stále častěji hovořilo o nekonečném a stále narůstajícím počtu polských provokací vůči třetí říši. Ve skutečnosti byly nejrůznější incidenty a teroristické útoky organizovány německými tajnými službami. V německé menšině žijící v Polsku se organizovaly skupiny teroristů a diverzantů, které by mohly usnadnit vpád německých jednotek do země a po obsazení likvidovat živly nepřátelské nacionálnímu socialismu. „Němci jsou v Polsku vystaveni krvavému teroru,“ prohlásil Adolf Hitler ve svém provolání k armádě 1. září 1939. Ve skutečnosti byly akty násilí výsledkem činnosti SS, SD a polských Němců. Hitler byl rozhodnut Polsko zničit za každou cenu, toužil po bleskové válce (blitzkriegu) a rychlém vítězství. Stále si však nebyl jistý postojem Británie a Francie. Británie uzavřela s Polskem spojeneckou smlouvu a Německo ještě nebylo zcela připraveno na válku na dvou frontách v případě, že by se do války zapojily Francie a Anglie. Proto Hitlerovi velmi záleželo na tom, aby se dohodl alespoň se Stalinem a zajistil si tak jeho neutralitu. Smlouva podepsaná 23. srpna 1939 německým ministrem zahraničí Ribbentropem a sovětským komisařem Molotovem šokovala celý demokratický svět i zmatenou komunistickou veřejnost, neboť ještě téhož roku Sovětský svaz protestoval ve Společnosti národů proti okupaci českých zemí a jednal o protiněmecké koalici s Velkou Británií a Francií. Poté však přijal německou nabídku na uzavření obchodní smlouvy a na normalizaci a zlepšení politických vztahů. Dohody byly završeny návštěvou ministra Ribbentropa v Moskvě a podpisem Smlouvy o neútočení. Obě strany se v paktu zavázaly, že v případě válečného aktu třetí strany proti jedné z nich neposkytnou pomoc této třetí síle.

Polský koridor a Gdaňsk

Pruh území široký asi 30–90 km, který Polsko získalo v roce 1919 po obnovení své samostatnosti jako svůj jediný přístup k Baltskému moři. Koridor odděloval jádro německého státu od východních německých území (Východní Prusko) a byl jednou z trvalých příčin napětí mezi Polskem a Německem.

Hanzovní město Gdaňsk bylo až do r. 1793 součástí Polského království. Při druhém dělení Polska připadlo Prusku, jehož součástí bylo až do konce první světové války. Podle podmínek versailleské mírové smlouvy z roku 1919 přešel Gdaňsk i s okolím pod kontrolu Společnosti národů, která měla garantovat jeho statut svobodného města. Polsko, pro jehžo obchod měl gdaňský přístav klíčový význam, spravovalo jeho dopravní spoje, poštu, telegraf. Město bylo začleněno do polského celního systému a Varšava se zavázala hájit gdaňské zájmy na mezinárodní scéně. O přístav a vodní cesty pečovala přístavní rada, v níž byli paritně zastoupeni Poláci a gdaňští Němci. Po Hitlerově nástupu k moci získali nacisté v Gdaňsku rozsáhlé mocenské pozice. Gdaňsk se stal po okupaci zbytku ČSR vhodnou záminkou pro nacistický tlak vůči Polsku. Nacisté znásobili od jara 1939 provokace v Gdaňsku a německý tisk zahájil rozsáhlou kampaň na ochranu soukmenovců v Polsku.

Heydrichův muž

Neustálé „provokace“ Hitlerovi pomohly naladit náladu obyvatel Třetí říše proti Polákům, nestačily však jako záminka k zahájení války. Hitlerovi ještě zbývalo přijít s propagandistickým podvodem, aby připravil obyvatelstvo na šok z agresivní války. Dobrá propaganda totiž potřebuje více než pouhá slova. Potřebuje činy. Německá veřejnost si válku nepřála, a když se Hitlerovi podařilo přesvědčit ji, že Poláci odmítli führerovu velkorysou mírovou nabídku, zbývalo jen uskutečnit akci, která by „prokázala“, že to nebylo Německo, ale Polsko, kdo zaútočil jako první.

Když začneme a povedeme válku, musíme mít na mysli, že tu nemá význam právo, nýbrž vítězství

Na tento podvod se Němci podrobně připravili, řízení celé akce měl na starost šéf sicherheitsdienstu (SD, viz slovníček) Reinhard Heydrich, který pověřil provedením úkolu Alfreda Helmutha Naujockse, specialistu na mimořádné diverzní operace. Po tohoto muže to rozhodně nebyl první ani poslední úkol podobného typu. Na počátku března 1939, těsně před okupací Československa, byl Naujocks na Heydrichův podnět plně zaneprázdněn dovozem výbušnin na Slovensko. Ty tam byly používány, jak později svědčil u Norimberského procesu, k „vytváření incidentů.“

U soudu mimo jiné vypověděl: „10. nebo okolo 10. srpna 1939 mně šéf SD Heydrich osobně nařídil, abych zinscenoval útok na radiovou stanici u Gliwic, poblíž polské hranice, a vzbudil dojem, že útočící skupina se skládala z Poláků. Mým úkolem bylo s několika muži radiovou stanici obsadit a držet ji tak dlouho, aby stačil polsky mluvící Němec pronést projev v polštině. Heydrich mi řekl, že v projevu bude vyjádřeno přesvědčení, že přišel čas konfliktu mezi Němci a Poláky. Odebral jsem se do Gliwic, kde jsem pak čtrnáct dnů čekal…mezi 25. a 31. srpnem jsem se setkal s Heinrichem Müllerem, šéfem gestapa. Müller přede mnou hovořil s mužem jménem Melhorn o plánech na další pohraniční incident, který měl vzbudit dojem, že polští vojáci útočí na německé jednotky…“.

Ke zmíněnému pohraničnímu incidentu se ještě vrátíme, nyní se podívejme co se odehrálo osudného 31. srpna večer v Gliwicích.

Babička zemřela

Ve čtyři hodiny odpoledne 31. srpna 1939 zatelefonoval Heydrich do hotelu Hornoslezský dvůr v Gliwicích, kde Naujocks čekal na rozkaz k zahájení akce. V telefonu uslyšel jedinou větu: „Babička zemřela.“ To byl smluvený signál k útoku. Naujocks se svými lidmi nasedli do dvou aut a odjeli do lesa za městem. Převlékli se do oblečení, v nichž hodlali sehrát roli „polských bojůvkářů“, a rozdělili si zbraně polského původu. Za chvíli již dvě černá auta ujížděla zpět do města. Přesně v 8 hodin zastavila před budovou vysílače. Dva muži zůstali venku a čekali až muži z gestapa přivezou „konzervu“ (vězni z koncentračních táborů byli v některých akcích pohozeni na místě „boje“ a použiti jako „důkaz“ o polských vraždách „nebohých Němců“). Naujocks a další čtyři muži vtrhli dovnitř, svázali vrátného, uvnitř budovy překvapili úředníka stanice a strojníka, kteří měli službu. Zbili je, spoutali jim ruce za zády a odvedli do sklepa. Až do této chvíle vycházelo vše podle plánu. Když však chtěli odvysílat připravená hesla, ukázala se nenadálá překážka. Rozhlasový technik, kterého skupině přidělili, marně hledal spínač, jímž by propojil místní gliwickou vysílačku, která nikdy nepřenášela vlastní program, na okruh říšského vysílače ve Vratislavi. Nakonec se útočníci rozhodli pátrat po takzvaném bouřkovém mikrofonu pro ohlašování odmlky ve vysílání při bouřkách. Kdyby mikrofon našli a podařilo se jim jej zapojit, mohli by promluvit alespoň v hornoslezském prostoru, který vysílač Gliwice pokrýval. Uběhlo už patnáct minut od začátku akce, když se technikovi konečně podařilo zapojit mikrofon. Posluchači už napjatě čekali na vysílání, protože situace ve vztahu k Polsku neslibovala nic dobrého. Po chvíli ticha se z přístrojů ozval hluk, praskot výstřelů a nakonec – nějaký Polák! „Město Gliwice je v polských rukou!“. Hlas křičel bezvadnou polštinou do mikrofonu, že „také Vratislav bude polská, i naše polské město Gdaňsk…“ Štvavou polskou řeč z vysílačky slyšely desetitisíce Němců.

Po čtyřech minutách ony štvavé projevy v polštině a němčině umlkly. Útočníkům se sice nepodařilo přes vysílač Vratislav oslovit větší plochu říše, ale důkaz o polském útoku byl na světě. Naujocksovi muži z místa rychle odjeli, před vchodem zůstal ležet jeden mrtvý muž… .

Poslední týden míru

25. srpna

Zpravodajské agentury oznamovaly přesuny vojsk v Německu i Polsku. Varšava vyhlásila ve východním Horním Slezsku mimořádný slav a posílila své jednotky poblíž Gdaňska

26. srpna

V Polsku pokračovala částečná mobilizace (vyhlášená už…) Na území Gdaňska pokračovaly ozbrojené srážky. Nedaleko Kolobrzegu zastřelili gdaňští pohraniční policisté dva polské vojáky

27. srpna

Na mnoha místech polsko-německé hranice proběhly menší ozbrojené incidenty

28. srpna

Říšské úřady začaly rozdělovat potravinové lístky. Polská vláda zrušila vlakovou dopravu do Gdaňska. Na železniční zastávce v Krosnu přepadla skupina diverzantů polské stráže. Na Těšínsku obsadila polská amráda většinu školních budov

29. srpna

Z Londýna bylo evakuováno 650 000 školních dětí. Polská armáda pokračovala v budování pohraničních opevnění. Kanada vyhlásila částečnou mobilizaci

30. srpna

Polsko omezilo železniční dopravu mezi Gdaňskem a Východním Pruskem a posílilo vojenskou ostrahu důležitých průmyslových podniků. Ve 14:30 vyhlásilo všeobecnou mobilizaci

Německé zpravodajské agentury přinášely po celý den zprávy o údajných polských provokacích. Zásahy vůči nacistickým bojůvkám na polském území byly zveličovány a dramatizovány

31. srpna

Gdaňský senát vyhlásil Gdaňsk za svobodný a suverénní stát. Po celé délce polsko-německých hranic probíhaly menší ozbrojené konflikty. Polská armáda pokračovala v mobilizace a zaujímala obranná postavení

1. září

4:45 Westerplatte. Německá školní loď Schleswig-Holstein zazahájil palbu na polské pozice. Po šestiminutové dělostřelecké přípravě zaútočila na Westerplatte pěchota. Začala druhá světová válka

Nejen Gliwice

Nacisté měli záminku k agresi. Už 22. srpna řekl Hitler generálům wehrmachtu: „Já začátek války propagandisticky zdůvodním a nezáleží na tom, zda bude pravděpodobný nebo ne. Vítěz nebude později tázán, zda mluvil pravdu. Když začneme a povedeme válku, musíme mít na mysli, že tu nemá význam právo, nýbrž vítězství.“

Propagandistické zdůvodnění války měla zajistit Operace Himmler, v podstatě několik různých incidentů, z nichž nejznámější a nejvýznamnější je zmíněný útok na vysílač v Gliwicích. Kromě toho bylo připraveno několik přepadů německých policejních stanic a celnic na polské hranici.

Slovníček

Abwehr – německá vojenská rozvědka a kontrarozvědka

Freikorps – dobrovolnické jednotky působící mimo území říše v oblastech s německou menšinou které bojovaly za připojení k Německu

Iredenta – šovinistické hnutí za připojení části jiného státu s vlastní národnostní menšinou

SD – Sicherheitsdienst (Bezpečnostní služba), zpravodajská služba nacistické strany. V letech 1933 až 1939 bylo SD spravováno jako nezávislý úřad SS

SS – Schutzstaffel (Ochranný oddíl), ozbrojená organizace nacistické strany. S postupem času si organizace podřizovala vešekrý státní i bezpečnostní aparát

Gestapo – Geheime Staatspolizei (Tajná státní policie). Vzniklo přeměnou tajné pruské státní policie v květnu 1933. V roce 1934 se dostalo pod vedení SS

Westerplatte – poloostrov u ústí přístavu města Gdaňsk. Proti drtivé německé přesile se zde bránila jedna rota polské armády sedm dní, pak byla nucena kapitulovat. Westerplatte je vnímán jako nejdůležitější symbol polského protinacistického odporu

V pomezním prostoru Hohenlinden u Bytomi mělo dojít k velkému pohraničnímu incidentu. Pověřenec ústředí sicherheitsdienstu SS-oberführer Herbert Helhorn dostal za úkol vyčistit daný prostor od jednotek wehrmachtu či jiných ozbrojených formací a ve stylu manévrů potom koordinovat válečnou hru mezi „útočníky“ a „obránci“. Oddíl frekventantů kurzu SS byl dovezen na místo a měl postupovat od jihu, tedy směrem od Polska, proti německé celnici. Obranným silám u Hohenlinden a údajné německé pohraniční policii velel SS-standartenführer Hans Trummler. Dalším účastníkem byl šéf gestapa Müller, ten měl za úkol dopravovat na různá „bojiště“ připravené „konzervy“ z koncentračních táborů. Podle výpovědi přímého účastníka Josefa Grzymka, SS-hauptscharführera, před polskou komisí pro válečné zločiny můžeme akci z 25. srpna přibližně rekonstruovat. Bylo jich prý asi osmdesát, oblečených v polských uniformách. Odvezli je nákladními auty k polské hranici, tam se utábořili. Brzy nato však dostali povel k odchodu a celá skupina se stáhla od hranice a odvezli ji do policejních kasáren v Bytomi. Z Berlína totiž přišel nečekaný rozkaz: „Zastavte akci!“ Původně totiž Hitler plánoval zahájit válku 26. srpna, ale nakonec zaváhal a útok odložil. 

O něco později vyrazila skupina do stejné akce znovu. Bylo to 31. srpna, v předvečer války. Ve stejnou chvíli, kdy Naujocks se svými lidmi obsadil vysílač v Gliwicích. Skupina si opět oblékla polské uniformy a přes ně plátěné oděvní součásti. U hranic jim velitel nařídil, že od tohoto okamžiku se bude hovořit již jen polsky, museli zpívat Německu nepřátelské písně, proklínat Třetí říši a střílet. Dostali také úkol zcela zdemolovat německou celnici u cesty. Následovaly výstřely, rozbíjení oken celnice. Během celé operace nespatřila rota ani jediného vojáka wehrmachtu. Teprve při návratu do výchozího postavení míjeli armádní útvary, mířící zpět k hranicím. Koordinátor splnil svou část úlohy. Po akci odevzdávali polské uniformy a zbraně. Byli varováni, že o tom, co se dělo u hranic nesmí nyní ani v budoucnu nikde mluvit.

Odvolaný útok

25. srpna byla k útoku připravena i armáda, která pružně reagovala na rozkaz k zastavení útoku a podařilo se jí zastavit pohyb téměř všech uskupení. Hůře to dopadlo se zvláštními skupinami SS a abwehru (viz slovníček). V prostoru Žilina-Čadca čekala na pokyn k útoku 7. pěší divize wehrmachtu, její část měla z úkol zmocnit se na polském území Jablunkovského průsmyku. Jednotka freikorpsu (viz slovníček) měla proniknout na polské území a ochránit před zničením železniční tunely v Mostech u Jablunkova, ležící na strategicky důležité trati Ostrava-Čadca-Polský Těšín. Mužstvo tvořili převážně sudetoněmečtí dobrovolníci. Před půlnocí, po obdržení prvního pokynu, vyrazilo sedmdesátičlenné komando lesními stezkami k Mostům. Netušili, že Hitler svůj rozkaz k útoku odvolal a všechny pokusy štábu 7. pěší divize zastavit jejich pochod vpřed ztroskotaly. 

Diverzní jednotka zaskočila polské stráže a po krátké přestřelce obsadila klíčové body průsmyku. Poláci se stáhli do školní budovy v mostech, kde byli obklíčeni a posléze zajati. Velitel krycí divize generál Kustroň nevěnoval hlášení o přepadu velkou pozornost. Podobné incidenty byly hodnoceny jako akce nacistických iredentistických skupin. Mezitím Němci zničili telefonní centrálu v Mostech a odstranili zátarasy v tunelech. Diverzanti pak zajali polské horníky a vojáky, kteří se stali prvními válečnými zajatci druhé světové války. Diverzní skupina očekávala příjezd čelního oddílu wehrmachtu, když se ale jednotky 7. divize neobjevily ani dopoledne a na hraniční linii panoval klid, ztratil velitel jednotky Herzner jistotu. Navíc se vzpamatovali Poláci a začali průsmyk ostřelovat z děl a minometů. Němci měli první padlé a raněné. Ve 12:05 se podařilo obnovit rádiové spojení se štábem v Žilině a Herzner byl informován o odkladu útoku. Palba pokračovala až do večerních hodin a po zprávě o nástupu polských jednotek proti Jablunkovskému průsmyku zahájili Němci ústup na moravsko-slovenské pomezí.

Zdroj: http://www.historieweb.cz/viteze-se-na-duvody-nikdo-nepta