Výprava

Tichou šuškandou se k nám donáší, že v nedaleké vesnici se při obdělávání zahrádky našly staré mince. Je tedy čas vydat se na další výpravu… Je letní ráno, již poněkud chladné, slunce teprve líně vylézá nad obzor. Balíme své vybavení, sedáme do auta a vyjíždíme směr Vesnice. Prohlídka pozemku je se starým pánem předem domluvená, všichni se těšíme a nálada je výborná. Po pár desítkách minut přijíždíme do cíle. Vysedáme z auta, protahujeme se a chystáme se na průzkum. Stará zarostlá zahrada má několik hektarů, čeká nás pěkně tvrdá a dlouhá práce. Majitel je milý pán, který rovněž holduje historii a touze po dobrodružství. Nemá však již na to věk. Starý rezavý plot je na několika stranách děravý a kopřivy dosahují až po kolena. Nezlobím se tedy, když zjistíme, že nám jeden detektor chybí a že nebudu hledat. Líně se potuluji okolím a vystavuji tvář slunečním paprskům. Sedám si na rozviklanou lavičku pod vysokým starým dubem a protože mám dostatečnou fantazii, začínám klacíkem šťourat do udusané hlíny pod lavičkou. Tam přece lidé sedávali a vytráceli drobné z kapes. Pár minut mi trvá, než vyrýpnu první kolečko. Co jiného než socialistický desetník. Rozhlížím se kolem, vesnice je tichá. Vzhlížím vzhůru do koruny prastarého dubu a přivírám oči před sluncem, jehož paprsky probleskují mezi listy. Nudím se. Přemýšlím, jak dlouho už tam můžu sedět. Hodinu, dvě? Tak to mě ještě pár hodin čeká…

Pohupuji nohama a čekám. Zanedlouho se objevují kluci. Detektory nesou opřené o rameno a v ruce mají lopatky. „Co jste našli?“ volám z dálky. Kluci dojdou až ke mně, sundají detektor z ramen a prohodí: „Pán si ke svému objevu přizval i televizi. Přijedou co nevidět a my o média nemáme zájem. Počkáme proto tady.“ Jenže jsme čtyři a na lavičku se všichni nevejdeme. Jdeme si tedy sednout na kamenné schody místní kapličky, která je naproti. Půjčuji si dohledávačku a ještě chvílí pátrám pod lavičkou. Nic jiného než pár víček od piva a alobalu však nenacházím. Dojdu za zbytkem party. Vybírám si třetí schod z vrchu, kluci sedí na schodech pode mnou. Schody příjemně chladí a my se postupně otáčíme a prohlížíme si kapli nad námi. Je malá a stará. Bílá omítka oprýskaná ze všech stran. Kdo ví, zda stále slouží svému účelu, komu by se chtělo šlapat těch deset strmých schodů nahoru. Přendávám si zapnutou dohledávačku z ruky do ruky až mi vypadne. A zapíská. Pomalu přejíždím špičkou po povrchu schodu a kluci se po mě dívají. „Schod je vyztužený nějakým železným drátem, přestaň s tím pískat.“ Nálada už není tak dobrá, protože zabíjíme nudu. Nenechávám se odradit a sjíždím na nižší schod. Nic. Ani hláska. Teď už poutám více pozornosti něž dříve. Ve čtyřech odsouváme betonovou stupnici a pod třetím schodem ve velkém množství pavučin nalézáme dutý prostor. A v něm uložený tmavý kožený váček. Nestihneme do něj ani nakouknout a už se z dálky ozývá starý pán, že televize odjela, že máme jít pokračovat. Rychle váček vracíme na místo a posouváme schod zpátky. Nikdo o něm neví, musí tady být desítky let a lidé po něm chodí ke kapli a zpátky. Jsme si tedy jistí, že během příští hodinky zůstane náš nález utajen a my se pro něj vrátíme, abychom zjistili více okolností nálezu.

S prohledáváním zahrady jsme hotovi, nic zajímavého se nenašlo a vracíme se ke kapli. Jaké je naše překvapení, když vidíme partu místních dětí s naším váčkem v ruce. Rychle se ženeme ke schodům. „To je naše, vraťte nám to!“ voláme. „ Není, my si tu s tím hrajeme každý den!“ odpovídá jeden z chlapců. Začíná mela. Kluci odkládají detíky a vrhají se mezi děti. Chvíli se na tu pranici dívám a pak si sedám k malému chlapečkovi doprostřed schodů. V ruce má váček. „Můžu se podívat?“ zeptám se šeptem. Chlapeček přikývne a vysype z váčku mince. Nikdy jsem takové neviděla. Některé jsou hranaté a zlaté, nádherně vyleštěné, další jsou duhové, placaté. Jsou na nich symboly, kterým nerozumím. „Dáš mi nějaké?“ ptám se opatrně. Chlapeček opět přikývne a vkládá mi pár zlaťáků do dlaně. Bitka nabírá na otáčkách a kdosi vytrhne váček chlapečkovi z ruky. Mince se rozletí všude. Děti jsou však rychlé a okamžitě je sbírají a utíkají pryč. Zbytek mé party stojí v prachu pod schody, špinaví, trička roztrhané a mají oči pro pláč.
Usměji se a otevřu dlaň…

…A pak se probudím. Ano, i tohle se Vám může v noci zdát, když máte manžela s „bláznivým“ koníčkem   J.