Zlatá horečka aneb jak jsem (ne)zbohatnul

Dovolená jak má být – jak byste si ji představovali? Někde na pláži? Ve stínu palem s drinkem v ruce? Kdepak, na to se vykašlete. To pravé, to se skrývá ve stínu vysokých stromů, vysoké nadmořské výšce a čerstvém vzduchu. Tam kde zurčí prameny divokých říček a kde historie doslova dýchá všude kolem Vás. Husté lesy, které dosud ukrývají tajemné a starodávné štoly, ve kterých v dávných dobách dolovali kovkopové drahé kovy. Dnes už jen zbývá lopatkou zalovit ve zlatonosném štěrku, dát jej na rýžovací pánev a zkusit štěstí. Třeba se tam nějaká ta zlatinka zaleskne.

Vyrazili jsme do města s příznačným názvem Zlaté Hory, do Údolí ztracených štol. Místa, které je protkané nejen historií a divokou přírodou, ale i pozůstatky zlaté horečky. Horečky, která trvala několik staletí. Do Jesenické kotliny, ze které pocházejí moje kořeny. Jak a kdy vlastně začalo v těchto horách dolování zlata? To nikdo vlastně neví. Neexistují žádné prameny, ať už písemné, nebo archeologické. Údajně se zde zlato těžilo již v 10. a 11. století v tzv. sekundárních zdrojích, tj. to, co děláme dnes – rýžování na okrajích potoků. Ve 14. století však těžba zlata přešla v hloubení štol ve skalách a hledání zlatých žil. Těžba zlata dosáhla vrcholu na konci 16. století, kdy byly objeveny dva největší nalezené a zdokumentované zlaté valouny na našem území. Jeden vážil 1,3 a druhý 1,7 kg a byly nalezeny v letech 1590 a 1591. Oba valouny byly darovány císaři Rudolfu II. do jeho mineralogické sbírky. Rudolf II. totiž vydal v tomto období dekret o tom, že každá mineralogická zajímavost má být zaslána na patřičnou instituci a bude pak také náležitě vyplacena. Z dnešních časů se z nich zachovaly bohužel jen části dokumentů – pergamenů, které byly náhodou objeveny v jednom Rakouském antikvariátě v roce 1961. V současné době se totiž žádný z obrovských valounů zlata ve Vídeňské mineralogické sbírce nenachází a byly s největší pravděpodobností odcizeny. Během staletí jsou papírově zdokumentovány nálezy celkem 17 zlatých valounů.

Vždycky jsem si chtěl rýžování vyzkoušet a bylo to moje poprvé. Na prodejně mám stabilně pánve od Garretta, zvláště v období dovolených, ale jednu jsem si vždycky dával bokem “co kdyby”, ale nakonec se pokaždé prodala dřív, než jsem s ní stihnul mít nějaký plán. Tentokrát jsem se však nenechal odradit. Sbalil jsem výbavu, rodinku a psy a vyrazili jsme. Příjemné mrazení v zádech doprovázel příjezd do Údolí ztracených štol. Jakmile zaparkujete auto a vstoupíte do lesa, okamžitě pochopíte, že ty kopečky, propadliny a odtokové kanály rozhodně nejsou přírodním úkazem, ale pozůstatky dávného dolování. Pokud se chcete dostat až ke zlatorudným mlýnům, je to jen kousek. Co to jsou zlatorudné mlýny? Jsou to repliky původních děl, kde k drcení vytěžené půdy bylo využíváno vodního pohonu. Nejsou to místa zcela opuštěná, ale turisticky velmi přístupná a o návštěvníky tam není nouze. Někdy se prostě lidé zastaví jen tak, nebo cíleně, zkusit si vyrýžovat nějaké to zlato. Já, jakožto jediný vybaven vlastní pánví jsem zaparkoval manželku, kočárek a psy u nejbližšího posezení a vrhnul se do vody.

Zcela amatérsky a bez okolků, zkoumání, nebo rozhlížení jsem prostě lopatkou u břehu nabral první hroudu a pleskl ji na pánev. Krouživými pohyby jsem opisoval vodou elipsy, dokud jsem nevyfiltroval nežádoucí kamínky. V duchu jsem vzpomínal na pořad Zlatá horečka na Discovery a na videonávody na Youtube a přemýšlel, jestli to dělám blbě, nebo ne, ale což, mistra dělá praxe. Ve slunečním svitu se na dně pánve lesklo pár zlatavých zrnek, ale i spousta dalších drobných kamínků. Tak si říkám “hergot, že by to bylo takhle jednoduchý?” Ne, není. Po bližším ohledání jsem zjistil že šlo jenom o kousky slídových kamínků, které se v odrazu vody jen tak blýskaly. No nic, zkusím to znova. Tentokráte jsem tedy popošel kousek dál po proudu a nabral jsem z okraje černý zlatonosný nános “No jo, to je ono…” Na druhý pokus to snad vyjde. A opravdu. Zlatinka. “Ano, takhle to má vypadat…” Nabral jsem mikroskopický kousek zlata na prst a pyšně jsem ho ukazoval manželce. Nevím jestli to bylo způsobené slunečním svitem, nebo odrazem vody v řece, ale zdálo se mi, že se jí zablýsklo v očích. “Takže co, tak se tu stěhujeme?” Okomentovala můj nález Psi štěkali na kolemjdoucí, ale já už jsem je tahal zpátky k zablácenému okraji řeky, aby si mohl nabrat další dávku. V černém, zlatonosném štěrku se blýskaly miniaturní zrnka zlata, byly tak malé, že nešly ani nabrat. Krásný pocit. Už chápu co se stalo na Klondiku, už chápu Zlatou horečku.

Teď už ani nevím, jak dlouho jsme tam vlastně byli. Po tom, co jsem zarostl plnovousem a postavil chýši z větví jsem postupně ztratil přehled o tom, kolik času vlastně uběhlo, než mě okolnosti donutily vrátit se zpátky k autu. Sice žertuju, ale můžu říct, že jediné co nemáte, tak je přehled o čase. Za dobré 3 hodinky jsem měl pár zlatinek v ampulce a s ukojenou touhou po zlatě jsme se vydali na cestu k chatě. V neděli ráno jsem pak ještě šel vyvětrat detektor do lesa za chalupu, kde mi padnul vojenský knoflík č. 3, směs říšských pfeniků a československých mincí, všechno sežrané, kromě nesmrtelné sockoruny, tak to ani nestálo za dokumentaci. Zbohatnul jsem tedy hlavně zkušenostmi, můžu si říct “rýžoval jsem zlato”. Nicméně každý, kdo zavítá do Jeseníků, se může těšit na nádhernou přírodu a krásné zážitky a místa. Za zmínku stojí třeba Karlova Studánka, Praděd, zříceniny středověkých hradů a další nádherná místa.

Robbie