Archeologické záhady 2. – Měsíční jeskyně

Vítejte u dalšího pokračování seriálu o Archeologických záhadách. První díl si můžete přečíst zde.

Je konec října 1944. Slovenské národní povstání proti klerofašistického režimu vrcholí. Povstalecké oddíly partyzánů jsou zatlačovány povolanými jednotkami SS hlouběji do nitra lesů a hor. Někde mězi Levočskými vrchy a Lubovnianskou vrchovinou se ocitl oddíl vedený údajně kapitánem Antonínem Horákem. Zde byli také partyzáni zaskočeni a došlo k přestřelce. Přežil pouze Horák a dva ranění. Dostali se do bezpečí – bača, který je našel, je ukryl do zamaskované podzemní jeskyně nedaleko v kopcích. Dostávali přísun jídla a také informace o pohybu nepřátel – a také varování – aby se nepouštěli dál do nitra rozsáhlé jeskyně. Zvědavost však kpt. Horákovi nedala. Našel něco, co ho doslova šokovalo.

Měsíční jeskyně – na celém světe i v USA známá jako Moonshaft. Jeskyně ve tvaru měsíce, pokrytá zvláštním a tvrdým černým materiálem, který byl hladký jako sklo a tvrdý jako ocel. O kus dál šachta, či tunel pravidelného válcovitého tvaru s nedohledným koncem. Jeskyně, kterou zřejmě nemohla vytvořit příroda, ani lidská ruka. Nikdo by se o ní nedozvěděl, nebýt toho, kdy v roce 1965 v časopisu National Speleogical Society (nebo Národní Speleologické Společnosti) byla zveřejněna část přepisu deníku jistého kapitána Horáka, který sepisoval své zážitky z války a mezi ně zahrnul také příběh s měsíční jeskyní. Od té doby se strhla vlna doslova pátrajícího šílenství. Hledači senzací i speleogolové se pustili do nekonečného hledání měsíční jeskyně. I přesto, že v deníku byly zaznamenána zeměpisná šířka i délka místa jeskyně, dosud se ji nepodařilo najít. Jsou údaje uvedené záměrně mylně? Nebo se snad jedná jen o výmysl a umělou senzaci? Stovky výprav všech záhadologů na celém světě tuto jeskyni hledají. Dosud marně. Rozpory v uváděných údajích by si žádaly vysvětlení. Ale bohužel nikdo, kdo by do této záhady mohl vnést světlo již nežije. A existejně postavy kapitána Horáka se uvádí jako rovněž sporná. V deníku je plánek i nákres jeskyně.

I když se zdá, že by tento příběh mohl být výmyslem, pravdou je, že na celém světě existují útvary podobného charakteru. Hovořilo se rovněž o “mužích v černém”, kteří se na konci války v této lokalitě pohybovali. Jeden z nejslavnějších českých záhadologů pan Mackerle k tomuto tématu uvádí několik poznámek: V roce 1972, tedy o několik let později, zveřejňuje odkaz na tento článek slavný záhadolog Bergier ve své knize s názvem Kniha nevysvětlitelného a uvádí: “Přikláním se k tomu, že je to dílo dávné nebo mimozemské civilizace”. Další záhadologové přicházejí s novými hypotézami – že slovenská měsíční šachta, podobně jako egyptské pyramidy, záhadné “mohyly” v Mima u Seatlu nebo tajemné sloupy na Nové Kaledonii, kdysi sloužily jako jakýsi rezonátor pro zesilování nám dosud neznámé vesmírné energie. Obrovský válec by ale také mohl být trup havarované rakety nebo sondy mimozemšťanů, který se zapíchl do země v dávných dobách, kdy byl vápenec ještě měkký.

Jak si ale vyložit všechny tyto teorie bez hmatatelných důkazů? I čeští a slovenští hledači po jeskyni pátrali, vyptávali se pamětníků, chodili krajinou, slaňovali se do nebezpečných míst. Marně. Na závěr si můžete pustit video České televize:

Zde je překlad první části deníku kpt. Horáka:

V neděli za úsvitu na nás se tří set metrů zahájila palbu dvě děla ráže 70 mm. Postavení jsme drželi 12 hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale někdo v našem levém zákopu nebyl dost opatrný a stálo nás to dva přímé zásahy a dva raněné. když jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal jsem ránu bajonetem, kulkou do levé dlaně a ránu do hlavy, která mě vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, měl jsem roztříštěnou lebku. Probral jsem se, když mě někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký venkovan. Třel mi ruce a hlavu sněhem a usmíval se. Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho z kalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího a s holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slavek, kterému patří okolní pastviny. Do tohoto úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny. Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně. Uložil Martina do kouta, pak se k našemu překvapení pokřižoval, všechny nás přežehnal křížem i jeskyni, a s úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsem si všiml jakéhosi otvoru.   

Když odcházel, provedl tentýž rituál a prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Šel jsem kousek s ním, že nasbírám jedlové větve. Říkal mi, že v jeskyni byl pouze jednou s otcem a dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy ani neměli chuť prozkoumat, že jsou tam smrtící plyny a určitě tam straší. Do jeskyně jsem se vrátil někdy kolem půlnoci naprosto vyčerpán, bolesti hlavy jsem mírnil sněhem. Martin byl v bezvědomí a Jurek měl horečku. K večeři, která byla zároveň obědem, jsme si dali vlažnou vodu a já měl bohudík svou dýmku. Obložil jsem Martina nahřátými kameny a na Jurka připadla první hlídka.

Mizerná noc. Martin občas nabyl vědomí, dal jsem mu tři aspiriny a po malých doušcích vlažnou vodu s trochou slivovice. Hladový Jurek se belhal kolem dvou německých přileb, v nichž k snídani vařil vodu, do níž jsem přidal deset kapek slivovice. Za takové vánice a nebezpečí lavin se k nám Slavek možná několik dní nedostane. S dvěma bezmocnými muži na krku se ani nemohu pokoušet o lov, protože bych venku zanechal stopy. Máme však tuto jeskyni, kterou Slavek zná pouze částečně, může do ní být ještě jiný přístup a možná zde přezimuje nějaká zvěř. Probíral jsem nahlas tyto možnosti, zatímco Jurek žvýkal jedlovou kůru, a jak jsem předpokládal, prosil mě, abych šel lovit do Slavkovy jeskyně. Sliboval, že mu to nepoví. Neměl jsem  jen hlad, také mě zajímalo, co mohlo jinak tak sebejistého Slavka vystrašit natolik, že vzýval Boha. S sebou jsem vzal pušku, svítilnu, pochodeň a špičák. Asi po hodině a půl nepříliš namáhavé a celkem bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, jež končila sudovitým otvorem.

Vklouzl jsem do něj a úžasem ztuhl v kolenou… Bylo tam něco jako velké černé silo, zapuštěné do bílého okolí. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že je to bizarní přírodní stěna z černé soli, ledu nebo lávy. Ale naprosto mě vyvedlo z míry a pocítil jsem i jakýsi podivný strach, když jsem si všiml, že je to naprosto hladký útvar připomínající sklo a že jeho struktura nasvědčuje tomu, že se jedná o dílo lidských rukou. Bylo to zakřivené, dalo se tušit, že je to jakýsi ohromný válec o průměru zhruba dvaceti pěti metrů. V místech dotyku s okolní horninou se vytvořily obrovské, zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna je černomodrá, z materiálu, který jako by spojoval vlastnosti oceli, pazourku a kaučuku. Špičák od stěny prudce odskočil a nezanechal na ní ani škrábnutí. Při pomyšlení, že by se v divoké krajině, kde ani pověsti nevyprávějí o nějaké zřícenině, nedá se hovořit o dolech nebo průmyslu, mohl vyskytovat artefakt, vysoký jako věž, jevící známky značného stáří, zapuštěný do skály a pokrytý krápníky, mi běhal  mráz po zádech.

Ve stěně se táhne trhlina, které si člověk na první pohled nevšimne, dole je široká asi 20-25 centimetrů a u stropu jeskyně se zužuje na pouhých 2-5 centimetrů. Vnbitřek je napravo i nalevo úplně černý, s rýhami a ostrými výčnělky, velkými asi jako pěst. Dno trhliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a svažuje se pod úhlem asi 60 stupňů. Hodil jsem tam zapálenou pochodeň; dopadla a s prskáním a syčením zhasla jako doběla rozpálené uhlí ve džberu vody.

Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a domníval jsem se, že jsem dost štíhlý, abych se otvorem protáhl. Zkroutil jsem se, až jsem měl hlavu skoro u země, snažil jsem se tam protáhnout nejdříve pravou ruku. Ruka se svítilnou sice měla prostoru dost, ale trhlina se začal zužovat a musel jsem z ní zase rychle ven. Dalo mi to zabrat. Když jsem konečně vylezl a nabral dech, byl jsem tou záhadou doslova fascinován a rozhodl jsem se, že jí přijdu na kloub. Pro tuto chvíli jsem toho měl dost a musel jsem přemýšlet jak dál.
Do naší jeskyně jsem se vrátil kolem čtvrté hodiny odpoledne…

Zdroje a další informace: moonshaft.net a mackerle.cz

Robbie