Jak mi zajíc vyfouk poklad…

Jako dítě jsem každý den z balkónu brněnského panelového bytu koukával na pravěkou-historií opředenou legendární Stránskou skálu. Jako vždy nadšený hledač pokladů s plastovou lopatkou na dětském pískovišti jsem si byl jistý, že právě tam jednou najdu svou vysněnou truhlu plnou zlata a drahých kamenů. Každý den jsem upřeně hleděl směrem ke skále jako Merlin onu noc na hrad Tintagel… ANAL NATRACH URTVAS BETCHAN DOCHI ELDI ENVÉ… Po pár měsících mě to přešlo, film Excalibur na nějakou dobu převálcoval Vetřelec a já se po venku proháněl jako svorný mariňák se svou první kuličkovou pistolí.

„Ale ne dnes!“ Přesně to jsem si vzduchu řekl, třímajíce svůj první detektor, míříc vstříc svému legendárnímu pokladu. Má krásná žena se svou vypůjčenou Garretkou byla však opačného názoru a tak se směr obrátil o 180 stupňů do nedalekých Kanic … takže ani dnes. Ten den měla však pravdu, jak jinak, má milovaná nacházejíce jednu minci za druhou, zatímco já kapsy naplněné bordelem čistil lesy.

Po několikahodinovém tréninku a lehké diskriminace, naučen ignorovat nečisté signály se nakonec s pár denním odstupem dočkávám kýžené výpravy. „Takže dnes!“ Batoh, lopatka, detektor a sluchátka – vyrážím na Stránskou skálu. Na kraji čerstvě pooraného pole odstavuji auto a vydávám se zapnout přístroj, tedy, ihned co přejdu pár prvních metrů pole plného smetí odhozeného z autobusové zastávky. Ujdu jen 100 metrů a vykopu sotva pět jam a v tu „ejhle!“ další dva detektoráři – doprkýnkakrucinálfagothimlhergotdopr*elepráce – míří ke mně, určitě se pochlubit se svými právě nalezenými kousky. Klel jsem, že nenechal jsem si onen bordel z předchozích dnů po kapsách… zasel bych jim kopáčům! do cesty! abych setřásl ze stopy tuto nečekanou konkurenci dychtící po mém pokladu. Jeden z nich šátrajíc v náprsní kapse vytahuje knoflík podobně připomínající nalezené po bitvě u Slavkova. „Jen si ho schovej, ať máš co zahazovat závistí až budu tahat z hlíny ty zlatý šutry“ říkal jsem si v duchu. Po 30 minutách To vzdávají a já mám zase celé pole pro sebe.

Minutu po minutě míjím skupinky zvědavců těžko chápajících co na tom pooraným poli pořád kosím. Hlavně, že nemusím nikomu nic vysvětlovat. V jednu chvíli to snad i vypadá, že páníček schválně nechává aportovat svého mohutného psa mým směrem, sundávám sluchátka a koukám se po letícím míčku. Míček nikde… což však nemění nic na faktu, že se pes řítí stále dál a já už vidím, jak pojímá mou sondu za létající talíř. Bez povšimnutí mě přeběhne a já spatřím něco, co změní výpravu za bájným pokladem na boj o holý život. Ne však můj. „Azore pocem!“ (Azor se nejmenoval, v tom mžiku však nejsem schopen postřehnout, jaké zvěrstvo křičí chlap ke svému mazlíčkovi). Naštvaný pes se svým stejně naštvaným pánem odchází zklamaný ze scény. Sebral jsem mu totiž hračku.

A tak pokračuji v hledání se svým novým parťákem „Lancelotem“. Zlato jsme sice nenašli, ale novým úkolem budiž stavba Kamelotu kde přečká rychle přicházející déšť a počká na mámu. „Všechny dnešní úlovky ti nechávám, kámo“ odevzdávajíc nalezené předměty do hradní pokladnice „na fóru by se mi za to stejně akorát smáli…“ zvedám sekačku, lopatku a odcházím domů.

Legendární poklad Stránské skály v tuto chvíli zůstává zakopán stejně jako můj dětský sen. Vlastně jsem k ní ani nedošel.

Ale já se vrátím