Skrytá svědectví pokladů

10.2.2013 v sekci Poklady a záhady, 4 425 zobrazení, 280 komentářů

V českých zemích bylo od 18. století do dneška objeveno něco přes čtyři a půl tisíce pokladů. Šperků, klenotů nebo drahých kamenů v nich bylo pramálo. Většinou jde o hromadné nálezy mincí.

Co je a co není poklad?

Kolik mincí musí nález obsahovat, aby se o něm dalo mluvit jako o hromadném nálezu, depotu nebo přímo pokladu? “Zpravidla se za hromadný nález považuje soubor, který obsahuje více než pět kusů mincí, ale také to nemusí být pravda,” říká numismatik Jiří Militký. Velké množství mincí totiž automaticky neznamená velkou hodnotu pokladu. Hodnota závisí na dobové kupní síle mince. Nález jediné zlaté mince, třeba desetidukátu ze 17. století, je proto plně rovnocenný nálezu několika set drobných stříbrných mincí ze stejné doby. O nálezu jednotlivé mince sice stěží můžeme mluvit jako o nálezu hromadném, o poklad ve smyslu hodnoty nálezu se však nepochybně jedná. Na druhou stranu je dost nadnesené označovat jako poklady nálezy mincí, jejichž hodnota byla ve své době zanedbatelná – kdybyste například vykopali na zahrádce hrnec plný padesát let starých desetníků, považovali byste jej za poklad? Docela jistě by to však byl hromadný nález. Musíme se tedy smířit se skutečností, že exaktní definice pokladu ve smyslu jeho hodnoty nebo velikosti neexistuje. Žádná hranice není stanovena, a tak záleží spíše na pocitech nálezců, než na hodnocení odborníků. Poklady nenalézají znalci, ale při zcela běžných činnostech docela obyčejní lidé – právě takoví, jací je kdysi dávno ukrývali.

Vlny neklidu

Poklady vznikají jednoduše. Kdosi, jehož totožnost se podaří zjistit jen ve zcela výjimečných případech, ukryje na bezpečné místo finanční hotovost s úmyslem se pro ni v budoucnu vrátit. Z nějakého důvodu se mu to však nepodaří – buď zemře, nebo mu v tom zabrání jiné okolnosti. Nejčastěji se ukrývání mincí dává do souvislosti s válečnými konflikty. Mnohé z našich pokladů skutečně pocházejí z období mezi husitskými válkami a 60. léty 15. století, další byly ukryty v nepokojných letech války třicetileté. Nelze je však spojovat s žádnými konkrétními vojenskými operacemi. Jak říká Jiří Militký, poklady vůbec nemusí souviset s přímým fyzickým ohrožením svých původních majitelů: “Někdy stačí, aby existovala pouhá vlna neklidu, jakési povědomí o nebezpečí, které sice aktuálně nehrozí, ale může se objevit.” K ukrytí peněz mohl jejich vlastníky vést strach z událostí, k nimž docházelo třeba i několik desítek kilometrů daleko. Jejich obavy tedy mohly být zcela liché – ale také nemusely. Jiné poklady mohou být produktem kriminální činnosti. Nacházejí se i ukryté odúmrti – peníze, které jejich nový majitel zdědil a nepřiznal v pozůstalostním řízení. Důvody pro ukrytí hotovosti však mohly být i jiné, zcela osobní. Dnes už nemáme žádnou šanci zjistit, o jaké důvody šlo. Jak také, když většinou nevíme, kdo poklad ukryl?

Bohatí vesničané?

Bude se vám to zdát zvláštní, ale největší množství pokladů se u nás našlo ve vesnickém prostředí. Není to proto, že by vesničané byli bohatší než měšťané nebo dokonce lidé z vyšších společenských kruhů, třeba šlechtických. Zámožní vesničané sice existovali, ale byli ve společnosti spíše výjimkou; na vesnicích jinak naprosto převládali ti sociálně nejslabší. Vesničtí obyvatelé však byli ze všech nejohroženější, protože neměli jinou možnost, jak své úspory chránit, než zakopat je do země, popřípadě je ukrýt nějak jinak. Ve městech, narozdíl od vesnic, fungovaly prostředky kolektivní obrany. Města měla hradby a v řadě případů také disponovala vojenskou silou, kterou bychom dnes nazvali domobranou. Měšťané se proto ve svých městech cítili bezpečněji a neměli tolik důvodů k ukrývání cenností jako vesničané. Přesto k němu i v městském prostředí docházelo a poklady tam jsou dodnes nalézány. Nejméně hromadných nálezů paradoxně pochází z prostředí, kde bylo cenností a peněz nejvíce. Z bohatství šlechticů, členů knížecího či královského dvora, případně samotných panovníků se v podobě pokladů nedochovalo prakticky nic. Zní to sice dost neuvěřitelně, ale pokud se vám zachce vidět místo, kde takřka s jistotou žádný poklad není a nikdy nebyl, navštivte libovolnou hradní zříceninu. Pověsti o hradních pokladech jsou totiž opravdu jen pověstmi. Alespoň zatím to tak vypadá.

Největší středověký trezor

Hrad Karlštejn nechal císař Karel IV. postavit mimo jiné jako velký a bezpečný “trezor” pro své vzácné korunovační klenoty. Podobnými trezory, určenými k přechovávání peněz a cenností, byly i ostatní středověké hrady. A to je hlavní důvod, proč se na nich dnes už žádné poklady nevyskytují. Pokud totiž někdo takový hrad dobyl, jako každý pořádný lupič se jistě postaral o to, aby trezor vyprázdnil do posledního penízku. Nelze pochybovat o tom, že při podobném plenění byla každá metoda dobrá a zcela jistě se pokaždé našel někdo, kdo prozradil místo úkrytu i toho nejtajnějšího z hradních pokladů. I v případě hradů však existují výjimky potvrzující pravidlo a přítomnost pokladů na nich nelze úplně vyloučit. Příkladem nám může být už zmíněný Karlštejn.
Při jeho rekonstrukci byl v jedné ze zdí objeven unikátní soubor cenných předmětů – opravdový poklad, jaký byste právě na starých hradech čekali. Nebyly v něm však mince. Karlštejnský poklad sestával výhradně ze stříbrných nádob a různých součástí oděvu, například vzácných kování opasku. Do své skrýše byl uložen už v době Karlově, někdy po polovině 14. století. Ani v jeho případě však netušíme, komu mohly vzácné předměty původně patřit a co ho vedlo k jejich ukrytí. Dnes je tento výjimečný poklad součástí sbírek pražského Uměleckoprůmyslového muzea.

Skrýše a úkryty

Míst, kam bylo možné poklad uschovat, byla celá řada a nesmí nás mást, že mnohé z nich se později našly ve volné krajině, na poli nebo třeba v lese. Úkryt musel být snadno k nalezení. Významné orientační body však v průběhu staletí odvál čas – kapličky, boží muka, dřevěné kříže, velké kameny nebo osamělé stromy zmizely. Jen poklady zůstaly.
K mnoha nálezům došlo přímo v areálech bývalých venkovských usedlostí. Známé jsou poklady ukryté pod pozednicovými trámy nebo někde na půdě, zakopané na dvorku, případně pod prahem stavení – to bylo zvláště oblíbené místo. Podobné nálezy z interiérů vesnických stavení jsou dnes důležitým informačním zdrojem pro numismatiky i etnografy, kteří z nich dovedou vyčíst třeba stáří objektu. Bohužel, mnohé z těchto vesnických pokladů byly nalezeny ještě v dobách, kdy si podobných souvislostí nikdo nevšímal. Málokdo tehdy také dokázal ocenit krásu a historickou výpověď lidové architektury. Je přitom víc než jisté, co by analýza mincovních nálezů prozradila – ještě v 19. století stálo na území českých zemí velké množství opravdu středověkých venkovských usedlostí, zděných nebo i dřevěných staveb, které se bohužel do dnešních dnů z větší části nedochovaly.

Od duhovek k brakteátům

Složení pokladů se v průběhu času měnilo, a to v závislosti na vývoji ražby domácí mince, popřípadě na oběhu mince cizí. V keltských pokladech z 2. a 1. století př.n.l. převažovaly zlaté mušlovité statéry, zvané též duhovky. Jejich lidový název vycházel ze známé pověry o hrnci peněz, zakopaném na konci každé duhy a zcela reálně i ze skutečnosti, že tyto peníze bývaly často nacházeny na polích po prudkém dešti, který je vyplavil ze země. V prvních stoletích našeho letopočtu si na naše území našly cestu také nejrůznější mince římské.
V 10. století se u nás začaly razit denáry. Raně středověké poklady proto obsahují především tyto domácí české nebo moravské mince, někdy však i mince importované, zvláště z německých oblastí. Na přelomu 10. a 11. století byly vedle mincí častou součástí pokladů i šperky, a to většinou poškozené, což souviselo s dobovým zvykem ukládání depotů zlomkového stříbra, typickým zejména pro Rusko, Pobaltí a Skandinávii.
Když začaly být ve 13. století na našem území raženy brakteáty, tenké jednostranné stříbrné mince, promítl se tento jev okamžitě i do složení hromadných mincovních nálezů. Poklady z druhé poloviny 13. století obsahují někdy spolu s brakteáty i celé slitky neraženého stříbra, které sloužily jako ekvivalentní platidlo. Zvyk platit neraženým stříbrem byl po zavedení pražského groše v roce 1300 velmi tvrdě potírán a nakonec zcela vymizel.

Robbie