Hledačské dobrodružství se může během okamžiku změnit v boj o přežití! Nevěříte?
Bruce Lee 9.6.2013 v sekci Hledačův blog, 3 485 zobrazení, 339 komentářů
Přátelé, dnes jen takové zamyšlení, nikoli o nálezech, ale o přírodě a (i krátkodobém) pobytu v ní… Je důležité uvědomit si, že příroda je mocná, silnější, než člověk, byť si nadutě myslíme, že se nemůže nic stát a že to v lese máme zmáklý, nejsme přece „béčka“. Jenže, může se stát, že váš život zůstane viset jen na pověstném vlásku, bude záležet třeba na tom, jaké znalosti a vědomosti máte nebo nemáte, na štěstí, připravenosti, znalosti krajiny… Dnes jsem dostal lekci, na kterou nikdy nezapomenu a proto mám dojem, že bych se o ni s vámi mohl podělit.
Pozn.: Nic nepřeháním, jen vyprávím dnešní příběh tak, jak nejlépe dovedu. Vše napsané je pravdivé, nepřikrášlené. Doufám, že pro mnohé inspirativní a třeba i poučné…
Plánoval jsem vyrazit na takovou půldenní výpravu na místo, kde se v poslední době celkem zadařilo. Protože následující týden má pršet, risknul jsem to s vědomým, že dnes taky nejspíš zmoknu, ale je teplo. Zvolená lokalita je docela pustá, jen kopce, lesy, močály a granodioritové skalky a balvany na svazích, ale kdysi tam vedlo pár zajímavých cest… Podle několika meteo-služeb jsem věděl, že bude později odpoledne pršet a má se blýskat a bouřit. Proto jsem vyrazil dříve, kolem 11 jsem nastartoval kolo a frčel do lesa. Bohužel, asi 15 minut po začátku hledání jsem pocítil dost studený vítr, současně se rychle stmívalo a vypadalo to, že bouřka přijde dříve, než byla hlášena. Tak jsem honem sbalil nádobíčko a při tom jsem přemýšlel, kam se schovat, něž to přejde. Kolem žádný barák, most, převis, nic. Jen balvany, menší skaliska, ale nic, pod co by se dalo schovat. Stmívalo se rychleji a vítr začal zlověstně mávat korunami stromů. Mobil bez signálu, GPS taky, mapu terénu jsem měl jen pro dnešní cílové místo – staženou jako obrázek.
V tu chvíli jsem si vzpomněl, že když jsem doma studoval mapy cílové lokality, na druhé straně zalesněného kopce by měla být louka, třeba tam někde na rohu bude posed. Spěchal jsem přes kopec plný skalisek a šutrů, na zádech detektor, v ruce kolo a rýč a začal jsem mít dojem, že to nestihnu a Bůhví, zda tam nějaký posed vůbec je. Na místě jsem ale zůstat nemohl, obloha nevěstila nic dobrého. Nakonec jsem přelezl vršek kopce, všude popadané stromy, s kolem v ruce jsem zachytával za ostružiny, povím vám: Nic moc. Vítr sílil, začalo lejt. A to ne zrovna málo. Nahoře menší šok, nikde rozhled. Musel jsem si určit směr, zorientovat se v naprosto cizí krajině, hustý déšť jako závěs, skrze který není vidět a rychle se blížila silná bouřka. Všude kolem to vypadalo podobně, stejné kameny, stromy, stejné všechno…
Situace začala být zoufalá. Posed v nedohlednu, bouře v zádech, stromy se ohýbaly skoro k zemi… Všude létalo listí a drobné větvičky utržené stále sílícím větrem… Musel jsem se rozhodnout, našel jsem sever, dal se na severozápad a valil z kopce dolů, stromy nestromy, ostružiny neostružiny… Sláva! Byl tam a byl krytej! Rychle jsem vyšplhal po žebříku, kolo dole, batoh sebou. Jen jsem vlezl dovnitř, začalo skutečný peklo na zemi! Blesk za bleskem, větrná smršť, ohromné spousty vody, jakoby se nějaká obrovská vodní nádrž naráz vylila z oblohy!
Foto: Pohled z posedu těsně po tom, co jsem dorazil, když se na malou chvilku vše zklidnilo, než to zase propuklo ve větším…
Když jsem si myslel, že mám to nejhorší za sebou, přišly kroupy. Nejprve slabě, během minuty ale silněji až nakonec v nejostřejším tempu a hluku bušily mocně do střechy posedu. Okamžitě jsem zakrýval otvory ze stran posedu vším, co v uvnitř leželo, tu kusem koberce, tam polystyrenem, který si myslivec podkládá pod prdýlku, aby nenastydl na čekané… Neskutečně silný vítr hnal obrovské kroupy velikosti golfových míčků i slepičích vajec tu z jedné, tam z druhé strany. Krupobití sílilo, větrné poryvy zachvátily posed a rozkymácely ho do hraničních poloh. Držel jsem lehce pootevřené dveře a částečně nechal otvor v čelní straně okénka, aby mohl vítr projít skrze posed a ten aby nespadl náhlým náporem větru do stěny posedu, jako do plachty. Avšak i těmi malými škvírami občas vlétl dovnitř ledový projektil…
Začal jsem se skutečně modlit (a to nejsem „pánbíčkář“) za chvilku jsem i řval: UŽ DOOOOST, to stačí!“. I když jsem to zařval, neslyšel jsem sám sebe. Ohlušující hřmot do dřevěných stěn a stropu posedu dopadajících ledových projektilů, které měly od cca 2 do 7 cm v průměru, se nedal překřičet. Zachvátila mě hrůza. Ne strach, ale bezmocná hrůza. Na jednu stranu jsem totiž chtěl okamžitě pryč z posedu, který hrozil nebezpečným pádem každou chvíli. Z pěti nebo šestimetrové výšky se mi padat věru nechtělo. Jenže pryč jsem nemohl, kdybych jen vystrčil hlavu, sejmula by mě ledová koule, kterých kolem mě padaly v jednom okamžiku stovky a tisíce!
Foto: Běžná směs dnešní ledové nadílky
Foto: Pro srovnání krup s víčkem z běžné dvoulitrové PET lahve..
Tělo chtělo okamžitě pryč, pudově a bezhlavě pryč. Jen vůli jsem se překovával a dál držel pootevřená dvířka a okénko, aby nápor na stěnu posedu byl menší… Chvilkama jsem už myslel, že to fakt nedopadne dobře. Celou dobu jsem si ale říkal, že to musí skončit, už to přece každou chvíli musí skončit! Trvalo to asi 20 minut nebo snad hodinu? Fakt nevím, nesledoval jsem čas, všechno se zdálo neuvěřitelně dlouhý.
Kroupy přestávaly padat, vítr lehce polevil, posed už hrozivě nevrzal, nekýval se… Během asi 5 minut přestalo pršet úplně. Hrůza odešla a vystřídalo ji nadšení. Euforické nadšení z toho, že jsem to přežil! Kolem posedu, na louce i v lese bylo bílo. Všude tekly potoky vody, tam, kde předtím byla stará uvozená cesta, tekla menší řeka vody, bahna, kamení a větví z lesa… Najednou vysvitlo slunce a bylo krásně. Ptáčci zpívali a v duši bylo hej. Za chvilku mi to ale došlo: Doprdele, já měl ale sakra štěstí! Kolem mě všude po zemi ležely kroupy opravdu velikosti golfových míčků i větší. Když jsem si uvědomil, co jsem teď přežil, jaká náhoda a štěstí! Nebo ne?
Co kdybych nenašel posed? I v lese všude po zemi ležely obrovské kroupy! Žádný strom by mě neochránil! Nikde kolem nebyl přirozený ochranný prvek, pod který bych se schoval. Na vytvoření přístřeší nebyl čas a pláštěnka by byla nadranc během okamžiku. V tu chvíli mi to opravdu došlo, že jsem v tom lese mohl zařvat a nikdo by mě hodně dlouho nenašel. Stačil by jeden ledový projektil do hlavy nebo větev se stromu a konec…
Foto: tohle bylo kolem posedu, když přestalo pršet. Původně byly koule větší, částečně roztály.
Co stálo za tím, že jsem to přežil bez úhony? Především studium krajiny a mapy. Věděl jsem, že na druhé straně kopce musí být louka. Kde je louka, bývá posed. Nebo na krajích lesů bývají hromady klestí, příkopy mezi lesem a loukami, dalo by se vymyslet nouzové přístřeší… Dále jsem reagoval vcelku rychle. Jindy (např. jako včera) bych pípal po lese, dokud by mě déšť nedonutil se ukrýt. Tentokrát mi ale pud jasně říkal: „Sbal se a mazej se schovat, tohle nebude dobrý!“. Kdybych ho neuposlechl, ležel bych teď někde v lese dobitej kroupama nebo třeba spadlým stromem, kterých dneska lehlo dost.
Co tím obsáhlým vyprávěním chci říct? Snažil jsem se věrně popsat celou situaci. Plyne z toho obrovské ponaučení: Nejsme silnější než příroda a čím dal častější lokální extrémní výkyvy počasí mohou přijít hodně rychle, nečekaně a není to žádná sranda, stát se to může i tam, kde to naprosto nečekáte. Mojí sestře se dnes prohnala voda barákem (nikdy v historii se těmito místy voda nehnala, ani při různých povodních). Jen otevřela okna a dveře, aby voda mohla ven. Máma i pár kamarádů a známých, se kterými jsem dnes mluvil, mají od krup poničená auta. V blízké vesnici nevydržela hráz rybníka a všechno prošlo náměstím i domy. To jsou jen některé ze škod, co mám od lidí z doslechu. A to celé za slabou hodinu bouře.
Foto: Kroupy pod posedem ve vrstvě nad kotníky
Vždycky jsem se snažil být co nejpřipravenější s ohledem terén, do kterého vstupuji. Studium mapy oblasti, čtení terénu a jeho možnosti v případě nouze jsem bral za samozřejmost. Nebýt toho, byl bych teď asi tuhej nebo zraněnej někde v lese a sám… A to nepřeháním, mrkněte na fotky těch krup… Příroda je prostě ohromně silná. Krásná, kouzelná, ale taky nemilosrdná a vražedná. Buďte vždy co nejpřipravenější! Když někam jdete, nestačí mít mobil s internetem a GPS navigací, někdy prostě mobil nejde kvůli výpadku signálu a GPS neprojde hustým lesem. Obojí se mi stalo dnes.
Zachránilo mě to, že jsem oblast studoval hned z několika svých map, starých i nových leteckých snímků, topomapy apod. Orientace v přírodě, umění určit světové strany v tak extrémních podmínkách může být rozhodující. Nic nenechávejte nahodě, snažte se vždy využít maximum svých znalosti a vždy rozumně uvažovat. Díky tomu jsem možná přežil ve zdraví a bez úhony… Příroda mi dnes ukázala, že během okamžiku se z krásné a kouzelné krajiny může stát rozběsněná vzteklá bestie, která ničí a zabíjí! Už si to budu vždycky pamatovat a budu se snažit jí více a s pokorou naslouchat…
Pozn. 2: Tímto článkem nechci moralizovat, chytračit nebo nějak strašit, jen jsem chtěl sdělit svůj dnešní zážitek a třeba někomu i pomoci ujasnit si, co je dobré při hledání vše zohlednit a znát. Pokud jste dočetli až do konce, díky za pozornost, trpělivost a čas. Máte můj obdiv
Foto: Půl hodiny po bouři při cestě domů azůro, jakoby nic.
Poslední komentáře