Pravdivý příběh – opuštěný chátrající dům skrýval tajemné svědectví – opravdový poklad! Část třetí: Deník II.

Dnes si užijeme zajímavé básně nebo písně, jak je sám autor Josef Meloun nazývá. Je v nich obsaženo mnoho citu a touhy. Vzpomínek i lásky. Bolesti. V Melounových básních psaných v zajetí roku 1916 v Taškentě je mnoho lidského. Takový ten zvláštní prvek, který vás v dějepise na ZŠ nenaučí, ale který by se měl předávat přesně touhle formou. Vzpomínám, že ve škole mě dějepis bavil díky našemu řediteli, který uměl skvěle vyprávět. Zažil válku, byl zrovna studentem v Praze, když byl spáchán atentát na Heydricha. Viděl kamarády, které odvádělo gestapo rovnou ze školy. Viděl některé z nich, kteří se vrátili zpět z koncentráku, nepoznal je. A dokázal o tom tak vyprávět, že se pro mě stal dějepis a historie něčím skutečným, něčím, co nemizí v šedí černobílých němých filmů a nezní jako šum na pozadí…

Dr. Václav Cílek říká zhruba: „Chceš-li poznat sám sebe, podívej se z okna, kde žiješ.“. Nepamatuji si to doslova, ale význam je stejný. Jsem přesvědčený o tom, že člověka a jeho vnímání sebe samého formuje krajina, její historie a obecně povědomí o ní. Myslím krajinu, kde žijeme, včetně měst, domů, kopců, luk i lesů a minulých událostí. Když se mi dostal do ruky deník Josefa Melouna, stala se jeho historie součástí té mé. Jednak můj praděda pocházel kousek od Tuchomi, než přišel sem, do Sudet, za druhé proto, že deník jsem našel tady a proto musí existovat nějaké vodítko, proč a jak se dostal až sem. Josef Meloun mě oslovil a mnoho mě naučil, i když dávno nežije…

Tehdy jsem začal jsem o historii uvažovat v jiných měřítkách. Už to nebyla „pouhá“ čísla mrtvých, zajatých a nezvěstných na té či oné straně války. Už to nebyla jenom léta 1914 a 1918, mezi kterými se odehrála první velká světová válka moderních dějin. Historie začínala být osobní. Vemte si, kolik miliónů lidí v té válce padlo! Co to s vámi dělá? Je to jen informace. A nic. Prázdno. Možná  takový ten obecný soucit, ale je to nepředstavitelné na to, abychom pocítili skutečnou váhu té informace.

Když postavíte na jednu stranu miliony lidí a jejich zničené životy, na druhou stranu jeden opravdový životní příběh, navíc tak s citem popsaný, jako to udělal právě Josef Meloun, pořád cítíte obecné „prázdno“ a nebo už je to něco víc? Vidíme místo čísel lidi. Lidi, které měli ženy, děti, rodiny a vzpomínky. Josef Meloun nám je díky svému deníku poslal jako vzkaz. Sděluje nám, že lidé byli stejní tehdy, jako dnes. Také měli emoce, plány, touhy a chtěli žít nejlépe, jak mohli. Cítili, milovali, tvořili svět pro nás. A proto je objevování historie nejen dobrodružstvím, ale i poučením. Já ale nechci moralizovat, myslím, že každý, kdo dočetl až sem, to cítí stejně jako já. A to podstatné si v příběhu Josefa Melouna odnese každý sám…

V dalším díle kompletně zrekonstruujeme cesty Josefa Melouna v jeho zajetí. Projedeme Ukrajinu, celou Rus a zjistíme, co kde dělali. Projdeme město po městě jeho cestami pěšky, vlakem i lodí. Najdeme rychlé a obecné poznámky, ale i občasné detailní informace. Pátrání po osudech Josefa Melouna poslední stránkou deníku prostě nekončí… A omlouvám se těm, kteří dnes čekali na to, co v domě, kam jsem se vrátil, jsem ještě objevil. To si necháme na někdy jindy, ale stojí to za to! Níže tedy slíbené básně Josefa Melouna: