Moje první noční hledání – aneb důležitější než cíl, je pro mě cesta…

Za těch pár sezón, co se plahočím po severočeských luzích a hájích s pípajícím klacíkem, jsem si vždy chtěl vyzkoušet nějakou adrenalinovou noční akci. Když proto nedávno kousek ode mě zorali a zvláčeli políčko, šance na noční lov pokladů se přímo vybízela…

Políčko je obklopeno obydlenými domy, což skýtalo jisté možnosti na pěkné nálezy, ale zároveň značné riziko odhalení. Naplánoval jsem si proto akci tak, aby riziko bylo minimální. Jak asi víte, minulý týden a pár dní před tím byli jasné noci, měsíc v ouplňku. V noci bylo vidět skorem jako ve dne. „Naštěstí“ mě to nemuselo trápit, protože jsem byl stejně nemocnej a nedalo se než trpělivě čekat. Nakonec jsem se dočkal, chrchlání pomalu přecházelo, měsíc pozvolna mizel a přišel krásný vlahý večer a po něm vytoužená noc…

Celý večer jsem byl rozechvělý, natěšený a plný představ těch nejkrásnějších nálezů Čas do akce se vlekl jako cykorky do práce a tak jsem čekání vyplňoval nazíráním do starých map, zjišťováním informací o majiteli pozemku, atd. Trochu mě zamrazilo, když jsem zjistil, že majitel pozemku bydlí hned u pole. Vím o něm, že má takového pěkně vzteklého vlčáka, kterého by neváhal pustit za mnou na pole, aby se ten jeho kluk zubatej proběhl a ochutnal toho lumpa, co mu leze po pozemku…

Kolem 00:30 jsem už asi potřetí zkontroloval vybavení – nabitý detektor, sluchátka, čelovka, rejč, mobil – vše bylo v pořádku. Oblékl, jsem se, políbil svou milou a se slovy: „Kdybych se nevrátil, tak neplaš, musej mě do 24 hodin pustit“, jsem ji uklidnil. Vyšel jsem vstříc svému prvnímu nočnímu dobrodružství…

Je to parádní pocit. Všude ticho, jen zvuk mých nových holínek pleskal po asfaltu mezi zhasnutými domy. Po příchodu na pole jsem se zaradoval. Tma jako v pytli, nikdo mě snad neuvidí… Bohužel mě ucítil právě ten starej mrzutej vlčák majitele pole. Štěkal nekonečných 15 – 20 minut, než se uklidnil a já mohl potichu vlézt na pole. Naštěstí začal mírně foukat vítr směrem od psa ke mně a současně padala taková ta sychravá mlžná drobenka, což už tak špatnou viditelnost učinilo pro mě ještě příznivější… Nasadil jsem sluchátka, zapl svou milou Noktu Velox One a začal šátrat po poli.

Co jsem nečekal a čekat měl, bylo neskutečný množství bordelu a tedy rušivých signálů. Samozřejmě, jsem blbej, říkám si. Samej barák, pole uprostřed, to je jasný. Takže mírně zklamanej, jsem se pokoušel ve změti signálů rozpoznat ty dobrý. Samozřejmě jsem hledal absolutně potmě. Čelovku jsem měl jen na cestu zpět a pro sychr. Navíc, sluchátka jsem měl po hodně dlouhé době a tak signály zněly trochu jinak, než jak je mám naposlouchaný z repráku detektoru. Takže mi chvilku trvalo, než jsem si trochu zvykl.

Hned první pěknej signál byla nějaká mince. Nemohl jsem se podívat, co je zač, ale říkal jsem si, že to bude třeba ágéčko. Pak padla spousta měděných plíšků, kousků eternitu i alobalové kuličky a placičky, co tak rády hezky řvou. Při hledání jsem se každou chvíli ohlížel, zda mě někdo nezmerčil. Foukající vítr a poctivá sluchátka zamezovali mému jinak vytříbenému sluchu registrovat případné blížící se nebezpečí.

V průběhu akce mě zaplavovaly různé zajímavé pocity. Počínaje vzrušením ze „zakázaného jablka“ a možného odhalení, pokračuje natěšeností na pořádné nálezy, konče třeba zvědavostí – každý nález, který jsem se rozhodl vzít sebou, jsem ve tmě nemohl přesně určit a tak na mě čekalo překvápko z nálezů až doma. Celá ta kombinace pocitů mě hrozně bavila. Vzrušení, očekávání, napětí… To ve dne prostě nezažijete! Noční akce má svá pravidla, specifika a je to něco úplně jiného.

Hledal jsem jenom slabou hodinku. Už jsem skoro usínal, proto jsem to zabalil a vyrazil domů. Po cestě jsem si připadal jako ve snu, kouzlo noci a vědomí, že jsem do toho fakt šel, to bylo nezapomenutelné a mnohonásobně to převážilo nálezy samotné. Domů jsem se dostal v 02:00 přesně a z posledních sil jsem ještě umyl a prohlédl nálezy. Nakonec tedy kromě běžných blbůstek a častých RU měďáků padla moje první stříbrná 1 Corona 1915, dále medailička a psí známka. Ostatní nestálo za řeč. Tu psí známku mám stejnou 2x, kdyby někdo měl zájem o výměnu…

Celá ta akce byla neskutečným zážitkem. Užíval jsem si to se vším všudy. Nálezy pro mě jsou až druhotné, i když potěšily. Ale na ten zážitek nezapomenu. Třeba když jelo asi 20 m ode mě policejní auto a já ležel hubou v hlíně a modlil se, aby mě neviděli… Prostě tohle si musí zkusit každý, kdo má aspoň trochu dobrodružství v krvi. Akce se povedla a já doufám, že si to brzy zase zopáknu…

PS: Každou i malou dírku jsem po sobě zahrábnul, aby nebylo nic poznat. Pole je navíc neoseté. Takže svým jednáním jsem nikomu nezpůsobil žádnou škodu.

PS 2: Pokud jsi dočetl až sem, zasloužíš můj obdiv

Bruce Lee

Pro zobrazení fotografií, komentářů a ostatních detailů nálezu
se musíš přihlásit nebo registrovat