Pravdivý příběh – opuštěný dům skrýval tajemné svědectví – opravdový poklad!

Před nějakým tím pátkem, pondělkem, čtvrtkem a pár lety k tomu jsem si takhle jel na kole mým rodným městečkem. Počasí bylo přímo úměrné roční době – mrzlo, až vousy tuhly a řasy se k sobě lepily, takže jsem musel mrkat rychleji, než obvykle. Stmívalo se a já měl před sebou ještě pár slušných kilometrů. Ve chvíli, kdy jsem chtěl přidat, mi padl do oka starý dům. Vždycky se mi líbil. Klasická roubená chalupa podstávkového typu, jakých dnes na Šluknovsku ubývá. Bývával v něm starý pán, člověk, který opuštěn všemi příbuznými, zbyl na světě sám… Ještě loni tu byl, okna rozsvícena, zahrádka poklizena… Každý rok sedával před domem na lavici a pozoroval ten neuchopitelný, zrychlený a bláznivý svět, kterému už nepotřeboval rozumět.

Umřel. Dnes už žádné světlo v oknech, žádné stíny mihotajícího obrazu staré černobílé televize. Jen prázdná temná díra na místě, kde ještě nedávno byly nádherné dveře s verandou. Zbytky okenních křídel tupě vrzaly, jak jimi vítr sem tam občas zahýbal. Jinak absolutní, prázdné, skoro až zlověstné ticho a do toho ticha moje počínající vzrušení…

„Běž, běž se tam podívat, je otevřeno!“, našeptával mi ten vzrušující hlas uvnitř. Nikde nikdo, dům prázdný, střecha z části propadlá. Okna vymlácená. Všude kolem domu nepořádek. Rozházené zbytky oken, tašek a shnilé trámy. Izolace z kabelů, zavařovačky se shnilým obsahem, prostě bordel. Už tu někdo řádil…

Musel jsem. Nakoukl jsem dovnitř. Tma, puch a chlad. Když jsem se ve tmě trochu rozkoukal, hned na chodbě jsem spatřil několik páchnoucích hromádek pokrytých novinami. Fuj. Překročil jsem je a podíval se kolem. Centrální chodba, vlevo dvě místnosti, vpravo dvě místnosti naproti východ na dvorek, u dveří schody nahoru a pod nimi sklep. Mrknul jsem na obě místnosti vlevo. Staré matrace, prohnilé deštěm a sněhem – střecha děravá, voda prosakovala až do spodního patra. První cimra vpravo byla plná knih, časopisů a papírů smíšená s oblečením, hadry a pilinami. Ze zdi smutně vykukoval zbytek kdysi nádherných kachlových kamen. Někdo z nich vyboural litinový vnitřek, aby ho prodal do sběru. Blbec, kdyby věděl, jakou mají taková kamna cenu když jsou vcelku…. Tato místnost sloužila jako obývák, kamna vedla skrz zeď do druhé místnosti, kde fungovala jako veliký sporák a pec. Bylo to tedy stará, kdysi krásná kuchyň. Všechno potřebné, cenné a vhodné k prodeji už bylo pryč. Ostatní rozbité, dřevo vytrhané, něco částečně ohořelé… Prostě hrozné…

Vyšel jsem po starých pískovcových schodech nahoru. Místnosti zde byli uspořádány stejně jako dole. S tím rozdílem, že zde bylo více knih a na nich spousta sněhu. Knihy doslova pokrývaly celou podlahu do půlmetrové výšky, místnost přitom měla nějakých 7 x 5 m. Nevydržel jsem. Přestal jsem poslouchat podivné zvuky rozpadajícího se domu, které v jinak prázdném tichu zněly příšerně. Začal jsem namátkou zvedat jednu knihu za druhou… Zvláštní, samá psychologie, filosofie, lékařské i vědecké knihy, spousta slovníků mnoha jazyků, atd.

„Ten starý pán musel být hodně moudrý“, pomyslel jsem se smutkem na dědu, který sedával zádumčivě s holí v ruce před domem a já si netroufal jej nikdy oslovit. Asi pro jeho přísný kukuč a podivné zvěsti, které kolem něho šli, jak to tak u samotných, opuštěných lidí bývá.

Najednou jsem držel v ruce něco, co nebyla obyčejná kniha. Z té hromady promáčených knih, z nichž většina již plesnivěla, jsem neuvěřitelnou náhodou vytáhl něco, co vypadalo jako ručně šitý starý sešit formátu A5. Na hřbetu byla jasně vidět stará černá režná nit, dvojitě šitá. Sešit byl mokrý, částečně zmrzlý, listy slepené. Rozbušilo se mi srdce a polilo horko. Ten sešit neměl desky, hned na první straně bylo klasickým starým rukopisem tužkou napsáno: „Naše cesta pěšky, když jsme byli zajatý“.

„Ach Bože, co jsem to našel?“ nedočkavě jsem chtěl číst víc, ale listy nešly oddělit, sešit byl špinavý, slepený a já měl beztak promrzlé prsty. Venku se začalo hodně rychle stmívat a čekala mě ještě solidní porce kilometrů bez světla. Hodil jsem sešit do batohu a celý rozechvělý, plný energie a natěšení, jsem se rozjel domů, kde na mě čekalo obrovské překvapení!

Na další část vyprávění se těšte příště. Dozvíte se, co jsem to vlastně našel, co z toho vzniklo a jak to změnilo celý život…

Prvni, co jsem spatřil, byla tato věta.

Tento díl má pokračování:

Pravdivý příběh – opuštěný chátrající dům skrýval tajemné svědectví – opravdový poklad! Část druhá: Deník

Bruce