Problematika vztahů detektoringu, státu a archeologie – řešení je snadné

Zatajované poklady, zničené archeologické lokality, historické předměty končící v zahraničních sbírkách. Pošramocené vztahy veřejnosti, archeologie a detektorářů. Mediální kolotoč očerňující všechny hledače bez rozdílů. Vše má jednoho společného jmenovatele. Zastaralé zákony.

Od doby, co chodím s detektorem, jsem všude na diskuzních fórech, webech a v dalších médiích chtě nechtě vnímal napjatosti vztahů mezi archeology a hledači – detektoráři. Aniž bych tehdy do problému hlouběji viděl, byl jsem hodně překvapen mírou negativismu na jedné i druhé straně. Z mého dnešního (už více uvědomělého) pohledu to vypadá, že vzájemné antipatie jsou zčásti tvořené záměrně uměle a z hodně velké části nevědomostí a neznalostí. Nicméně, řešení vztahů hledačské veřejnosti, zástupců archeologie i státu je velice snadné… Stačí si ujasnit fakta a konstruktivně se zamyslet bez zbytečných vášní.

Oddiskutovalo se a napsalo mnohé, ale zásadní stále uniká. Totiž to, že většina profesionálních archeologů a amatérských historických nadšenců mají mnoho společného. Rozhodně je spojuje stejná záliba a vášeň – hledání, pátrání a objevování. Ne vždy ale může hledání mít stejný základ. Pro někoho je hledání historie cílem, pro jiného prostředkem k obohacení. A to je asi zásadní rozdíl mezi poctivými hledači a zlodějskými vykradači a překupníky.

Detektoring – často zatracovaný a přitom může pomáhat

Tábor detektorářů se v zásadě dělí na tři hlavní proudy. Jeden je mnohem bližší archeologii, jsou to poctiví lidé – opravdoví nadšenci, amatérští badatelé, často lokální historici a patrioti. Ti rádi své nálezy ukazují, aktivně se třeba i účastní besed a lokálních akcí, přednášek, apod. Velice přispívají ke kultuře, připomínají historii a konkrétně třeba v Sudetech znovu-oživují paměť lidí a krajiny. Jejich činnost je záslužná a chvályhodná. Takových lidí je třeba si vážit.

Za druhým proudem stojí drtivá většina amatérských detektorářů, jsou to lidé hledající cíleně různé předměty zájmových oblastí za účelem. Např. „mincičkáři“, mnohem rozšířenější „válkaři“ nebo třeba „R-U sběratelé“, tedy lidé nadšeně sbírající cokoli z doby monarchie Rakouska – Uherska. Jsou to hledači neškodní, většinou „normální“ a když najdou něco s historickou hodnotou nebo třeba nevybuchlou válečnou munici, často to odevzdávají a hlásí. Mnoho z nich navíc patří současně do skupiny první.

Třetí proud je nejmenší, „vyniká“ jedinci – skutečnými lumpy, kteří neváhají vykopat starý hrob, poškodit archeo-lokalitu nebo vyvíjet jiné nezákonné a neetické zhovadilosti za účelem zisku bez jakýchkoli ohledů k historii, kultuře předků i krajině. Právě tato druhá skupina vrhá nepěkné světlo, až hodně temný stín na celkový obraz hledačské společnosti. Stačí pak málo, aby se rozhýbaly stojaté vody a z bahnitého rybníčku se stala rozdivočelá řeka. A média k tomu ráda a ochotně přispívají.

Archeologie – nevraživost, ale i ochota a také svázané ruce

U archeologů je to složitější. Tvoří většinou uzavřenou skupinu, do které zvnějšku příliš vidět není. Ale jsou to také obyčejní lidé, kteří mají s hledači jednu společnou touhu – objevovat dávno zapomenuté… Jsou mezi nimi tací, kteří rezolutně odmítají spolupráci s detektoráři, záměrně jim nalezené předměty neurčují nebo je určují špatně, aby hledače odradili od jejich prodeje či snad dokonce vyhrožují nahlášením úřadům. Takto zkušení hledači se pak na odborníky příště raději neobrátí, mají strach.

V poslední době roste počet chápavých archeologů, kteří s detektoráři spolupracují, rádi jim pomohou i poradí a hledači se jim oplátkou odměňují důvěrou a opakovaně, někdy i trvale dochází ke spolupráci a dokonalé symbióze obou táborů. Uvědomělý archeolog ví, že hledačů je obrovské množství a povrchové hledání a sběr může pomoci určit nové lokality, někdy i doplnit chybějící střípky mozaiky dávno hledaných souvislostí. Navázání plodné spolupráce odborníka s rozumným hledačem je pro archeologii důležitější, než zatvrzelé odmítání, zkreslování informací a vyhrožování, což vede nepřímo k opačnému efektu, než stát a archeologie chtějí.

Stát – rozhodný činitel

Třetí strana, která mocně zasahuje do spolupráce archeologie a hobby hledačů historie, je stát. Jeho zastaralé zákony, nařízení a vyhlášky jsou zde rozhodujícími faktory. Nebudu zde vyjmenovávat a dešifrovat znění zákonů, dohledat si je může každý. Zajímá mě skutečný stav a dopad na fungování v reálu. Efekt je v současnosti takový, že údajně 90% nalezených historicky významných předmětů končí v soukromých sbírkách, přičemž často v zahraničí. Pouze desetina hledačů svůj objev hlásí a z nich ne každý dostane svou odměnu nebo cesta k ní je plná nesmyslných byrokratických překážek. Proto napříště objev raději zatajují.

Stát proto ztrácí významnou část své historie, přichází o lokality kulturně – historické hodnoty a výsledkem je mnohem větší ztráta, než kdyby platil nálezci plnou odměnu, jako třeba v Anglii. Každý amatérský hledač by měl dostat 100 % finanční odměny z odhadované ceny nálezu. Na první pohled je to sice finančně náročné a mnozí namítnete, že na to stát nemá. Ale dovolím si lehce situaci rozebrat na jednom z mnoha typických příkladů:

Situace dnes

Představte si, že hledač svým detektorem najde bronzovou sekyrku, dejme tomu v hloubce 30 cm. Při dalším ohledání lokality detektorem nenajde už nic zajímavého. Sekerku vezme, na černém trhu prodá a celá záležitost tím končí. Nikdo se o lokalitě nedozví, stát nemá ani sekerku, která končí v soukromé sbírce v zahraničí.

Model „Anglie“

Nebo stejný hledač motivovaný státem sekerku odevzdá, naváže kontakt s nejbližším archeologickým pracovištěm. Lokalitu popíše, na místo archeology přivede. Ti provedou rychlý průzkum terénu, zjistí to, co na první pohled amatérským okem hledače nebylo patrné a objeví další souvislosti. Začne archeologický průzkum, při kterém se najdou např. hroby mnoha pohřbených válečníků včetně jejich výstroje a vybavení do hrobů vložených. A najednou tu máme úžasný objev, který pro stát, naší národní historii a kulturu znamená obrovský přínos nevyčíslitelné hodnoty.

Je snad jasné, co je pro všechny lepší. Proč tedy hledače demotivovat hrozbou trestů za neodevzdání, proč je nutit nálezy prodávat na černém trhu, když jim naopak může vyjít vstříc, motivovat je odměnou k odevzdání a eliminovat tak nenahraditelnou ztrátu cenností a poškozování archeologických lokalit? Stát v současnosti tratí mnohonásobně více, než kdyby poctivé nálezce odměňoval tak, aby se jim nevyplatilo předmět prodávat jinde. Samozřejmě, na druhé straně je potřeba zavést určitá pravidla a opatření, ale pro funkční model nemusíme chodit daleko, v Anglii tak funguje řadu let ke všeobecné spokojenosti, není třeba vymýšlet vymyšlené. Je to skutečně jednoduché.

Přijetí modelu odměňování 100% hodnoty z nálezu se:

- stane motivací hledačů vše odevzdávat
- eliminuje prodej nálezů do soukromých sbírek
- umožní bezproblémová spolupráce hledačů s archeology
- zachrání a objeví mnoho archeologických nalezišť nedozírné hodnoty
- zvedne uvědomění a odborné znalosti samotných hledačů

Těch bodů by se dalo nalézt více. Každopádně, snadným a schůdným řešením je okopírovat fungující model odměňování z britských ostrovů a zavést ho u nás. Stát tím skutečně mnoho získá a spoustu peněz ušetří, zároveň se pozvedne úroveň hledačů, napomůže to k plodné spolupráci amatérů s archeology. Lokálně i celorepublikově vzroste vnímavost vlastní historie, zvedne se zájem veřejnosti. Mně tohle řešení přijde jako jednoduché, vyzkoušené a funkční. Eliminuje všechna současná negativa a podpoří všechny pozitiva. Co vy na to? Vnímáte to stejně, souhlasíte nebo máte jiný názor?

[yop_poll id="5"]