24. června 1942 – Ležáky pohledem mého dědy…

Dneska trochu z jiného soudku, ale jde o historii, která se moji rodiny vcelku úzce dotýká. Konkrétně mého pradědy, Josefa Š., který měl tu smůlu, že byl ročník 1921. Děda se narodil v chudé chaloupce v Čekově, místní části obce Miřetice na Chrudimsku. Bylo to blízko Hlinska, kde se dědeček později bezhlavě a celoživotně zamiloval do mé prababičky. Vyučil se řezníkem a na začátku léta roku 1938 dostal výuční list. Doba však byla zlá, jako řezník práci nemohl sehnat, tak pracoval blízkých lomech jako dělník. Protože byl vcelku chudý, navíc bez spořádané rodiny (jeho otec byl neznámý – zřejmě bohatý majitel místních lomů nebo snad dokonce farář, kde dědova matka posluhovala, což nikdo ale neví, protože ta to nikdy nikomu neřekla), neměl to s námluvami nijak jednoduché. Matka mojí prababičky prý byla velice přísná a zásadová a nezdálo se jí, že rodina váženého městského obuvníka by se měla „pachtovat“ s pouhým dělníkem „panchartem“.

Nicméně, člověk míní, láska mění a tak pradědeček s prababičkou Boženou potají spolu byli a v lásce svorně žili, zatím však nesezdáni. Když pak začali Němci posílat lidi „do Rajchu“ na nucené práce, i mého dědu odvedli. Děda byl nasazený v Německu, kde pracoval na stavbě dráhy. Chtěl se samozřejmě co nejčastěji, ideálně trvale dostat zpět domů, ke své milované dívce, mojí prababičce. Vymysleli proto kulišárnu, plán, kterak dostat Pepánka, jak jsem pradědovi vždycky říkával, zpět domů, k Božence. Rozhodli se tedy, že si pořídí potomka a vezmou se navzdory babičky matce i navzdory Řiši. To první navzdory asi bylo horší, ale odhodláni byli. Teď jen to nějak zařídit…

Po nějakém čase dostal děda třídenní dovolenku a mohl se jet za svou milou do Hlinska podívat. Ta v té době pracovala také nuceně – naštěstí jen v nedalekých Pardubicích v továrně. Když se po delším odloučení setkali, láska propukla naplno a tak se po čase babička solidně obtěžkala. Čekala mého dědu Václava. Mezitím praděd Josef v Německu dostal dopis, kde se radostně babička vyjádřila, že se zadařilo a aby zkusil zařídit svatbu. Mysleli tehdy, že čekají-li dítko, dostane děda dovolenku na svatbu a zároveň snad i trvalou propustku a přesun do Protektorátu. To první se stalo, dědeček dovolenku dostal, ale jen na svatbu a musel se vrátit zpět. Tam si odkroutil vše až do konce. Vlastně mu to i pomohlo, děda se po válce stal „mašinfýrou“, vše se naučil právě v Německu a tak si mohl po válce zařídit přeci jen slušnější živobytí na dráze.

Vraťme se ale zpět. Do června roku 1942, kdy dědeček dostal dovolenku, aby se mohl oženit. Pár dní po svatbě se ale stala řada událostí, které navždy Josefovi zůstali v paměti tak hluboce vryty, že o nich těsně po válce děda dokonce napsal báseň. Děda, ten veliký chlap s „prackama“ jako lopaty, vyučený řezník, v Německu nasazený a životem těžce se protloukající polosirotek, který se musel od útlého věku starat o sebe i matku, protože nikdy neměl otce živitele…

Tenhle můj děda, chlapisko jako hora, měl vždy srdce pro všechny jako na dlani a citlivé vůči všem nepravostem. 24 června, zrovna, když měl dovolenku, šel se podívat z Hlinska do nedaleké rodné své vesničky Miřetice, aby políbil matku a pozdravil se s kamarády z okolních vsí a domů, které od školy neviděl. Chtěl i kamarády z Ležáků navštívit. Nedošel ale. Kamarádi před vsí ho zadrželi, říkali, aby nikam nechodil, že se něco děje. Od poledne prý mnoho policajtů i gestapáků kolem jako sršni kroužili a něco se jistojistě chystá. Jeden policajt prý říkal, ať nikdo do Ležáků nechodí…

Seděli jako přikovaní, v hospodě ticho, jen kolem co chvíli směrem k Ležákům motorka či auto profrčeli… My dnes víme co se stalo. Ten den odpoledne lidé z Ležáků byli popraveni, děti odvezeny do plynových komor, pouze dvě přežily. Všechny domy ve vsi vypálili, později srovnali se zemí. Dědeček sledoval spolu s kamarády trudnou zář hořících domů ležáckých až do noci. Nemohli všichni ti lidé pochopit co se stalo, jak je to možné?

Znali je všechny. Byli to jejich kamarádi, sousedé a spolužáci. Měli rodné domy, v nich manželky a děti… Ta hrozná a krutá nespravedlnost byla nepochopitelná. Tento den dědeček do smrti nezapomněl. A jeho báseň, ve které je mnoho vepsáno, i když je krátká, hovoří za vše. Škoda, že dědeček odešel dříve, než jsem měl rozum pochopit, co mi tehdy jako předškolákovi vyprávěl a tak si mnohé nepamatuji. Ale jeho báseň vypráví sama. Přečtěte si ji, je nafocena tak, jak ji tehdy po válce dědeček vlastní rukou sepsal. Přidávám ještě jednu jeho básničku, kterou věnoval na vzpomínku v rodnou vísku Miřetice – Čekov.

Báseň o rodné vesničce – Čakov, část obce Miřetice

Báseň mého dědy – Ležáky

Mapa – Čakov a Miřetice jsou od Ležáků co by kamenem dohodil. Z Hlinska asi 6 km.

Bruce Lee